Vydání: 2009/15 Velikonoce, 10.4.2009, Autor: Jaroslav Šubrt

Už několik let připravuje se svým uměleckým souborem Collegium Marianum cyklus velikonočních koncertů. Ani letošek není výjimkou. Jaké hudební skladby se o Velikonocích nejčastěji provozují? Nejen na to jsme se zeptali Jany Semerádové.

Mohla byste vyjmenovat některá vrcholná hudební díla spojená s liturgickými oslavami velikonočních svátků, která vás speciálně zaujala? A proč?

Mezi moje nejoblíbenější skladby patří Matoušovy a Janovy pašije Johanna Sebastiana Bacha, vrcholná díla, v nichž je Kristovo utrpení evangelisty vykládáno a v áriích na text Picandera komentováno tak niterně, že dojímá k slzám. I když jsem pašijí „odehrála“ nespočet, s každým dalším provedením zjišťuji, jak velkou láskou miloval Bach Pána Ježíše, že dokázal svou niternou výpověď převést do tónů, které přesahují hranice barokní hudby. Nejinak nadčasové jsou Zelenkovy Lamentace, které zazněly poprvé roku 1722 ve dvorním katolickém kostele v Drážďanech. Při poslechu této dokonale povznášející hudby není těžké se usebrat a rozjímat se starozákonním prorokem nad tajemstvím Svatého týdne.

Můžete stručně zmínit hudební žánry (druhy skladeb), s nimiž se tradičně v tomto liturgickém období nejčastěji setkáváme?

V postní době a o Velikonocích se prováděla oratoria, rozměrnější skladby pro sólové hlasy, sbor a orchestr; libreto pojednávalo buď o utrpení Krista, nebo se inspirovalo životem některého kajícího světce (např. svaté Marie Magdaleny). Například v Praze lze souvislou tradici provádění oratorií sledovat od dvacátých let 18. století především v jezuitském kostele Nejsvětějšího Salvátora a v křižovnickém kostele svatého Františka. Převažovala oratoria od italských skladatelů, kupříkladu Antonia Caldary – Il Re del dolore (Král bolesti).   Tehdy se ještě na Velký pátek u Božího hrobu provozovala sepolcra, menší formy oratoria. Dnes se pak především koncertně – leckdy i mimo chrámový prostor – provádějí pašije, oratoria a lamentace. Proslulá Pergolesiho Stabat Mater se zařazuje na programy poměrně často, ale už méně známá jsou polyfonně dokonalá Tůmova zhudebnění této sekvence. Z dalších forem jsou to responsoria, Lamentace proroka Jeremiáše nebo kající žalm Miserere. Právě tyto skladby v době baroka rozeznívaly chrámové prostory v postním čase.

Platila v minulosti během oslav velikonočního tridua nějaká pravidla, co se týče například používání jednotlivých hudebních nástrojů nebo způsobů interpretace?

Ve velikonočním triduu se musí vymezit hudební provoz při liturgii a mimo liturgii. Již zmíněná oratoria nebo sepolcra měla místo mimo liturgii, tam byl dovolen sólový zpěv a doprovod nástrojů nebo varhan. Při liturgii tridua se zpíval převážně gregoriánský chorál (např. nádherné hymny z šestého století Vexilla regis prodeunt nebo Pange lingua gloriosi spolu s veršem Crux fidelis, které se zpívaly v liturgii Velkého pátku). Při současné liturgii tridua – neboť je bohatá na původní liturgické texty (antifony, responsoria, hymny) – jsou dovoleny jen varhany a zpěv bez doprovodu nástrojů.

Dokážete si vy sama představit slavení Velikonoc bez aktivního provozování zmíněných hudebních děl?

I kdybych nebyla muzikant, jistě bych v postě a o Velikonocích vyhledávala mocnou utěšitelku Hudbu, která k této době neodmyslitelně patří a která nás může přivést k usebrání a rozjímání. Může se zdát, že jako interpret se mohu dostat k hudebnímu metafyzickému sdělení blíž, ale coby „zprostředkovatel“ musím přitom dávat pozor na spoustu věcí (od čistoty hry až k příslušnému stylu), takže někdy posluchačům tiše závidím ono nezatížené naslouchání…