Vydání: 2018/6 Poutní místa národními památkami, 6.2.2018, Autor: Jan Paulas

To není tak těžké. Žiji stále mezi nimi, přes den je učím na fakultě, během večerů zpovídám u Salvátora, chodím s nimi pít, dělám s nimi všechno. Ne z pocitu nějaké služby, z pocitu vznešených cílů či zbožného evangelizačního zápalu, ale spíše se to tak nějak stalo. Najednou vás někdo zatáhne do nějakého zařízení – a oni vám v hospodě všechno řeknou, jak to je.
Na začátku knihy je seznam kamarádů, kteří s láskou rukoděl přečetli, doporučili mi text upravit, některé pasáže raději vynechat a jiné přidat. Většinou jsem je poslechl. S každou knihou to tak dělám a prořízka je vždy k dobru věci.
Kniha je určena maturantům a vysokoškolákům prvního ročníku žijícím v křesťanském prostředí. Dvě velká překvapení ale přišla. První bylo, že kromě nich si ji čte i generace jejich rodičů – a soudě podle reakcí, tak stejně nebo ještě víc než oni. A abych nezapomněl, i generace prarodičů. Zadruhé, že knížku čte spousta lidí bez jakéhokoli náboženského kontextu. Jakoby se z té původně další z řady mých obávaných zbožných brožurek stala jakási univerzální příručka k přežití.
Nevím, my si rozumíme docela dobře.
Já vůbec nevím, co funguje, nikdy jsem o tom takto nepřemýšlel. Kamarádství přece není otázka určité strategie, ale právě že kamarádství, nebo jestli chcete a nebojíte se toho slova, tak lásky. Nikdy jsem nikoho neevangelizoval! Oni přicházeli sami. No a když přijdou, tak jim jistě odpovím, v co nebo v koho věřím a proč, snažím se být citlivý a tak dál.
Abychom přestali používat kondicionály. V současné katolické církvi jistě nechybí řada kritických hlasů a kritických textů na křesťanských serverech. A v těch různých článcích a textech je řada námětů, co by měli dělat ostatní a co by měli dělat biskupové, co kněží a co by se vůbec tak nějak mělo dělat – a jenom je špatné, že to nikdo dělat nechce. Na jiných serverech, většinou pootočených zády k lidu, se autoři většinou stereotypně brání proti „útokům“ přicházejícím buď zvenku, nebo prý, což je horší, zevnitř církve. A já bych tímto způsobem opravdu nechtěl strávit život. Všichni píší kritické články a pak umřou – a jediné, co po nich zůstane, jsou právě ty kritické články, které nikoho nikam neposunou, nic nezmění – a když, tak k horšímu.
A já vlastně vůbec nevím, jestli chci být srozumitelný. Ani vlastně nevím, co na mladé funguje, a asi ani nechci k nikomu stavět most, ani být ze stejného světa jako oni. Nejsem agent, který se slevou prodává evangelium a hledá optimální strategii, jak zákazníky přesvědčit. Nevymýšlím výhodné akce: Kupte si obrázek Panny Marie a vyhrajte zájezd. Pořiďte si růženec a přibalíme jednoho Anselma Grüna zdarma. Tři kapesní Bible za cenu dvou! Nesháním abonenty. Neuděluji nevyžádané rady. Tedy většinou. Nevnucuji se. Křtím jen ty, kteří sami chtějí. Jedna z mých zbožných rad dospívajícím chlapcům je, aby neběhali za děvčaty. Když totiž budou cílevědomí, autentičtí, když budou brát modlitbu a studium vážně, když budou pozorní k životu, opravdu za děvčaty běhat nemusejí. Ona přijdou sama.
Vždycky jsme žili v krizi, jako žijeme i teď, a minulé doby byly mnohem náročnější. Nejsou padesátá léta. Dnes jsou dveře otevřené a muslimové nám svým způsobem nahráli na smeč.
Řada lidí kolem se otáčí a hledá své křesťanské kořeny, takže teď opravdu není potřeba za nikým běhat nebo stavět mosty – proudy lidí se i bez mostů brodí odevšad a žeň je tak hojná, že je nad naše síly. Teď je jaro církve, a kdo to nevidí, je slepý. A moc bych si přál, aby v tuto chvíli čtenář přestal číst, otevřel okno, nadýchl se jara – a začal žít. Dvacáté první století je čas, kdy začíná věk Ducha Svatého.