Vydání: 2020/13 Velikonoce na obrazovkách, 24.3.2020, Autor: Jiří Macháně

Církev založil Kristus Pán. Shromáždil kolem sebe dvanáct apoštolů, které vyslal spolu s dalšími následovníky do celého světa, aby hlásali radostnou zvěst. Přes všechna pokolení, pronásledování a krize toto společenství přetrvalo do dnešních dnů a rozrostlo se ke všem národům. Níže o tom hovoří děkan pražské Katolické teologické fakulty Vojtěch Novotný.
V celých svých dějinách se však církev setkávala – podobně jako sám Ježíš – s nepochopením, odmítnutím a zavržením. Ba i ostřejšími formami zla. Vždy na to reagovala jako na výzvu k obrodě, k hledání nových forem, jak žít a vnášet evangelium i Boží království do tohoto světa. Stejně tak i dnes zkoušíme nové způsoby, jak oslovit všech pět kontinentů i sousedy přes ulici. S vizí obnovené tváře církve přichází papež František: posouvá důraz od soudní síně k nemocnici, od moralizování k léčbě, od zákona k člověku, od hříchu ke zranění.
Ale k čemu je nám církev? Děkan KTF Vojtěch Novotný při rozhovoru zmínil, že odpovědět je podobně těžké jako někomu vyložit, proč někdo miluje svou manželku. Zevnitř vztahu je to naprosto jasné, zvnějšku se to ale poměrně těžko popíše. Naším úkolem je proto církev zejména žít: ve své rodině, s přáteli, v práci, v ulici i obci.
Čemu věří nevěřící?
Říkat o české společnosti, že je ateistická, je pohodlná zkratka. Při hlubším pohledu se ukazuje, že problém je v tom, co si lidé pod pojmem Bůh, víra či církev představují. Je totiž otázkou, v jakého Boha „nevěřící“ nevěří. A co si představují pod pojmy církev a víra, které odmítají. Na podzim představil Mons. Tomáš Halík v Praze nový projekt českých i zahraničních religionistů a teologů s názvem Víra a přesvědčení „nevěřících“. Lidí, kteří se s žádným oficiálním náboženstvím neidentifikují, totiž stále přibývá, a to nejen u nás. Teologové přitom přistupují k označení „nevěřící“ velmi opatrně, protože tyto lidi nelze nazvat jednoduše ateisty. Jsou totiž mezi nimi ti, kdo Boží existenci a spirituální rozměr života nezavrhují. Jen jim z nějakého důvodu církev, tedy organizované náboženství, nevyhovuje. Za podpory Templetonovy nadace se nyní odborníci zabývají mj. zjištěním, proč tomu tak je. Podle emeritního děkana vídeňské teologické fakulty Paula M. Zulehnera, který se na projektu podílí, totiž průzkumy, které stojí na počátku tohoto projektu, ukazují, že 60 % Evropanů je náboženským otázkám otevřeno.
Ovšem problém identifikovat se s církví máme i „uvnitř“ našeho společenství. Podzimní anketa, kterou organizoval Odbor církevních statistik ČBK a s jejímiž výsledky jsme čtenáře seznámili v KT 6, například ukázala, že jen 8 % pokřtěných katolíků přichází do kostela. „Už to samo o sobě je výzva, velký pastorační potenciál,“ říká generální sekretář ČBK P. Stanislav Přibyl a dodává: „Pán Ježíš bojoval se stejným problémem. Žít víru intenzivně, k čemuž patří pravidelná návštěva bohoslužeb, je vzácné zboží. “
Připomíná, že zásadní otázkou pro naši církev je, jak z formální příslušnosti k instituci vybudovat živý vztah ke Kristu. „V každé době to bylo, je a bude výzvou, ale ne problémem. Vůbec bych nevěšel hlavu a citoval bych zde apoštola Pavla: ‚Pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil alespoň některé.‘“