Náboženství, které překonává rozdíly mezi lidmi

Na jedné straně se islám jeví jako militantní a nebezpečný. Obzvláště když z některých zemí a světových regionů pod pohrůžkami vytlačuje křesťany. Tento trend není nic, co by se slušelo podceňovat. Zejména z oblasti Blízkého východu odcházejí křesťané jinam, neboť už dále nesnesou žít pod neustálými ataky muslimských extremistů.

Ale není to jen tento problém. O málo přívětivé tváři islámu vypovídá třeba Betty Mahmoodyová v knize Bez dcerky neodejdu, která byla i zfilmována. Je to skutečný příběh o tom, jak tato Američanka se svou dcerou utíkala za velmi dramatických okolností přes tureckou hranici ze svěrací kazajky Chomejního revolučního Íránu. Tam s ní předtím přiletěl z USA její íránský manžel a otec dcerky – údajně jen na dovolenou, ale už se skrytým úmyslem zde zůstat a své nejbližší „převychovat“. Ve své druhé knize Z lásky k dítěti stejná autorka popisuje příběhy jiných žen ze Západu, které se vdaly za muslimy a dostaly se do zcela jiné kultury – příběhy zpravidla tragické, které vypovídají o situaci v islámských zemích. Ale k těžkým osobním tragédiím dochází v řadě muslimských rodin i na Západě, kde se kdysi usadily, a to tehdy, když se snaží stůj co stůj udržovat některé – pro nás stěží pochopitelné – zvyklosti, které už jejich děti (zvláště dcery) uvyklé na západní styl života nepřijímají. Jsou to zejména vynucené sňatky a s tím související ponižování žen, kdy muž může všechno, třeba svou ženu i znásilňovat, ale ta to musí přijmout bez reptání.

PROTI KASTÁM
Na druhé straně se islám jako takový v některých historických obdobích a některých oblastech světa prosadil jako nositel pokroku. Třeba když se díky arabským islámským učencům podařilo zprostředovat Aristotela středověké Evropě. Už to svědčí o tom, že islám nelze bez výtky podjatosti a neznalosti ztotožňovat pouze s hrubým primitivismem. Ale nejde jen o minulost. Třeba v dnešní hinduistické Indii, kde žije víc než miliarda obyvatel, představuje islám největší sílu, která se vzpírá zdejšímu kastovnímu systému – a tím i dělení lidí podle původu. Křesťanství je po této stránce přesvědčivé přece jen méně, protože zejména v těch starších, se zdejší kulturou již dávno srostlých církvích se pronikání kastovních předsudků nedaří tak snadno zamezit.

NÁBOŽENSTVÍ SRDCE
Islám samozřejmě těží z toho, že je poměrně jednoduchým náboženstvím. Jeho pět pilířů – šaháda (vyznání víry), salát (rituální modlitba), zakát (almužna), saum (půst v Ramadánu) a hadždž (pouť do Mekky) – je snadno pochopitelných. Jestliže křesťanství v minulosti vůči islámu ztrácelo body, bylo to v situaci, kdy bylo zapleteno do nepřehledných dogmatických sporů. Tak tomu bylo třeba v 7. století, kdy islám převálcoval do té doby křesťanskou severní Afriku, a uhnízdil se dokonce na několik století i v jižním Španělsku. Muslimské bojové šiky zde slavily úspěch. I dnes člověk skoro každou chvíli slyší o bojovném duchu islámu v televizi, rádiu nebo o něm čte v novinách.
Přesto většina muslimů zbraněmi neharaší. Mnozí z nich jsou dokonce lidé, pro něž jejich náboženství znamená štěstí a životní naplnění. Když jsem měl možnost před více než dvěma desetiletími studovat v jihoindickém Bangalore, sousedila naše škola s muslimskou čtvrtí, na jejíž pomyslné hranici stála monumentální mešita s minaretem. Odtud k nám pětkrát denně z amplionu doléhala výzva k modlitbě. Kolem této mešity jsme jako studenti chodili denně do muslimského obchodu nebo na tržnici a postupně jsme se seznámili s místními lidmi, kteří nám pak mešitu ukázali. Soudě podle toho, s jakou radostí mluvili o své víře, jak byli vůči nám přívětiví a jak jejich obchody zdobily citáty z Koránu, došel jsem k závěru, že ten jejich islám nemůže být než náboženstvím srdce.

Že islám má tuto dvojí základní podobu, či přesněji řečeno: že je vnitřně značně rozmanitý – to bychom při jeho posuzování neměli ztrácet ze zřetele.