Známky intenzivnějšího života jsou patrné právě kolem míst, kde žijí a působí řeholní nebo jiná společenství věřících. Komunitní svědectví má v křesťanství svou sílu, protože křestní povolání je vždy povoláním k životu ve vztazích a ze vztahů. A snad právě proto má moc přitahovat ještě i dnes a oslovovat také lidi, kteří se za věřící nepovažují.

Odpověď na potřeby lidí

Nově vzniklá Pastorační oblast Severní Plzeňsko, kterou od počátku srpna ustanovil biskup Tomáš Holub, má být jednou z odpovědí na potřeby našeho území a především lidí, kteří zde žijí. Celá oblast byla svěřena do tzv. společné pastorační správy nás misionářů oblátů ve spolupráci s našimi dvěma trvalými jáhny. Na papíře teď sice máme šest farností (Dolní Bělá, Jesenice, Kralovice, Lubenec, Manětín a Plasy), které vznikly spojením mnoha menších, ale ve skutečnosti se je snažíme vnímat jako jeden celek. To je asi vůbec největší výzva: za základní kritérium vědomě považovat společenství, a nikoli územní členění. V tomto ohledu to vyžaduje velké obrácení od nás i našich farníků.

Méně, ale kvalitnější

Není snadné opustit „svůj“ kostel, kam jsem chodil od dětství, a není vůbec samozřejmé vnímat církev nejprve jako společenství konkrétních tváří a teprve pak jako instituci se stavbami z kamenů a cihel, se sochami a obrazy. Ale v našem kraji poznamenaném pohnutou historií a vyznačujícím se velkou rozptýleností věřících je snad ještě patrnější, jak je společenství pro životodárné slavení a svědectví klíčové. Proto se snažíme hledat a neustále vyvažovat napětí mezi místním a celkovým nebo společným.

Právě proto při slavnostních příležitostech slavíme místo obvyklých dvanácti nedělních eucharistií třeba jen tři nebo dokonce jednu, což nám ale dovoluje připravit kvalitnější liturgii, lepší hudbu, aktivněji zapojit více lidí, po mši narychlo nesedat do aut a pádit na další bohoslužbu, ale pokračovat v setkání u společného občerstvení.

O podobnou „koncentraci“ se snažíme i v tzv. kategoriální pastoraci. Nejenže není v našich silách pořádat pravidelná setkání dětí nebo mládeže, popř. slavit dětskou mši nebo večery chval v každé z „papírových“ farností, ale ono by vlastně ani o žádná setkání nešlo, jelikož by se často potkávaly jen děti z jedné nebo dvou rodin, na večer chval by přišli možná tři lidé. Aby se lidé mezi sebou více poznávali, aby mohli žít svou víru společně a aby byla farní činnost lépe koordinována, propojili jsme také naše pastorační rady.

Místo pana faráře mají komunitu

Tou opravdovou novostí je ale především to, že naši lidé nemají „svého pana faráře“, ale komunitu. Z praktického hlediska je jistě důležité, aby někdo z nás byl zodpovědný za každou z částí celé pastorační oblasti nebo za jeden druh pastorace na jejím území (děti, mládež, senioři, chudí a vyloučení…), ale v neděli na mších se snažíme střídat. Občas se objeví Günther, občas Petr nebo Oto, jindy zase Janith, Mamy nebo Vlastimil. Pro farníky z území, která jsme teď nově přejali, je to zpočátku jistě obtížné, ale ti, s nimiž sdílíme cestu víry už nějaký ten rok, by určitě potvrdili, že to má své výhody. Vedle toho, že je dobré neposlouchat v promluvě stále stejného kazatele, vytváří tento způsob pastorace jasnější povědomí toho, že jsme jedním společenstvím, a také nás nutí se o sebe opravdu zajímat. Pro nás obláty to znamená neustále vycházet ze sebe, snažit se co nejvíc věcí mezi sebou sdílet, pořád spolu mluvit a dělit se o zodpovědnost a kompetence. Nemůžeme být osamělými střelci. Jednoduše jako v normální rodině. A to nám všem dělá dobře.

Obohacující rozmanitost

Troufnu si ale říct, že naší největší výhodou je mezinárodnost. V komunitě je nás šest ze čtyř národností: Srílančan, Malgaš, Rakušan a tři Češi. I když jeden z Čechů je vlastně napůl Slovák a druhý z Prajzska… To, že rozmanitost je bohatstvím, může znít jako klišé, ale my na vlastní kůži zakoušíme, že je tomu opravdu tak – a to zvlášť dnes, kdy se tolik rozmáhá nacionalismus a xenofobie, které nemají s křesťanstvím nic společného.

Přijetí, kterého se našim spolubratřím ze zahraničí dostává od našich farníků, je skvělé. A učit se přijímat je klíčem k životu víry. Navíc nás jejich přítomnost otvírá širokým obzorům univerzální církve – a to se hned jinak a opravdu zhluboka dýchá! Našemu duchovnímu zdraví je také velmi prospěšné učit se, že to, jak svou víru žijeme a slavíme my, nemusí být vůbec jediný možný ani jediný správný způsob.

Misijní charakter a to, co by se na první pohled mohlo zdát chudobou zdejší církve, nás tedy ve skutečnosti přivádí k tomu podstatnému: jsme na sobě závislí, potřebujeme se. Proto se společně pokoušíme růst i v tom, že naše společná pastorační správa není uzavřeným týmem, ale jde spíš o soustředné kruhy, kde se vzájemně evangelizujeme a navenek se snažíme společně svědčit každý podle své zodpovědnosti a svého povolání. Máme kolem sebe skupinu našich asociovaných, kteří s námi sdílí charisma a misii. Ti se velmi úzce podílejí jak na našem životě, tak na misijní činnosti. A pak jsou tu ti, kteří jsou ve farnostech ustanoveni k různým službám, takoví přirození „lídři“. Kdoví, možná právě z nich vyrostou naši první katechisté ve Františkově slova smyslu, tedy laici zodpovědní za určité části místní církve. Snažíme se je zapojovat do společného přemýšlení o tom, jak by náš život a působení mohly vypadat na našem území v budoucnosti.

Výzvou, kterou před nás naše území a současná doba staví, je, abychom byli všichni partnery ve společné misii. A jako učedníci-misionáři, jak říká papež František, se podíleli na společném slavení, službě a svědectví. Podmínky k tomu máme u nás na západě takřka ideální.