Měl Ježíš to, co od života čekal?

Zvláštní otázka. Když jsem si ji přečetl, okamžitě se mi vybavil jeden text Karla Rahnera, který mě kdysi velmi oslovil a vryl se mi do paměti. Bohužel nevím, zda je k dispozici v češtině v některém vydání Rahnerových děl, abyste si ho mohli přečíst. Je to rozjímání na podobenství o rozsévači (Lk 8,5-15; Mt 13,3-23). Rahner zde uvažuje o Pánu Ježíši lidsky, protože Ježíš skutečně je pravým člověkem a stejně jako každého člověka i jeho zajímá výsledek toho, co koná. Otázkou je, co Krista přimělo k tomu, aby podobenství o rozsévači vůbec vyprávěl. Autor vyjadřuje přesvědčení, že tímto podobenstvím Ježíš odpovídá sám sobě na to, co prožíval. Chodil po zemi, kázal slovo Boží, ve kterém je pravda a život, světlo a spása a které je ostřejší nad každý dvojsečný meč. Naplňovalo se očekávání lidí, jak předpovídali již starozákonní proroci a jak poukazoval i sám Ježíš: chudým byla přinášena radostná zvěst, zajatým propuštění, slepým navrácení zraku, zdeptaným svoboda, bylo vyhlášeno milostivé léto Páně. Ale toto slovo, které má pronikat až do morku kostí, přece není přijímáno, naráží na kamenná srdce a zalehlé uši; dokonce se mu vysmívají, překrucují ho, odmítají ho. Proč, jak je to možné? A Ježíš při svém putování pozoroval v Boží přírodě něco podobného. Viděl, kolik plodů se semeny dozraje, a kolik se jich vysype na zem, viděl rozsévače, jak marnotratně rozhazuje zrní, bylo patrné, jak málo semen se dostane do půdy a vyklíčí; a z těch, co vyklíčí, navíc jen málo skutečně dozraje. Tento pohled Ježíše utěšil, vrátil mu elán i odvahu dále pokračovat v hlásání Božího slova a naplňování Otcovy vůle. Všechno ostatní ponechal tajemnému vedení Boží prozřetelnosti.

Když se vaše děti vracejí po delší době nepřítomnosti zase domů, pobízíte je: „Tak povídej, jak ses měl? Jaké to bylo? Podařilo se ti všechno, cos chtěl?“ Co asi odpověděl Ježíš, když se vrátil domů? „Otče, měl jsem se...“ a ukázal by probodené ruce, nohy a bok – to, co si ponechal jako památku na život mezi lidmi. A dodal by: „Ale všechno, kvůli čemu jsi mě poslal do světa, jsem splnil. Oznámil jsem lidem tvé slovo. Oslavil jsem tvé jméno. Ukázal jsem jim, co znamená milovat a jakou moc má láska a odpuštění. Ukázal jsem jim, jakou silou je víra - aby už nemuseli mít strach, ale žili v naději. Dal jsem jim příklad, aby i oni jednali tak, jak jsem já učinil jim. Položil jsem za ně, za všechny tvé přátele, svůj život. Nyní záleží už jen na nich, budou-li chtít žít... A Otče, prvního, kdo chtěl, jsem přivedl s sebou - visel na kříži vedle mne...“ Může být v nebi ještě nějaká větší radost?

To, co jsme zatím řekli, se týkalo Ježíše-hlavy. Je tu však ještě Ježíš-tělo, tedy církev, tedy my.

Znovu se vrátím ke Karlu Rahnerovi, který si ve svém rozjímání klade i otázku, proč právě nám Ježíš vyprávěl podobenství o tom, co mu působilo bolest i co ho potěšilo. A odpovídá: protože jsme ve stálém nebezpečí a pokušení, že se budeme pohoršovat nad osudem Boha a jeho milosti a nad osudem jeho církve v dějinách, v našem okolí, v tom, co prožíváme.

Tak moc bychom chtěli hlavně sklízet (navíc s jásotem), co druzí seli v pláči. Ve sklizni však už není naděje, v ní je soud. Naději má pouze ten, kdo rozsévá. Jako by Ježíš říkal: „Sestro, bratře, stále ohrožený jako já, zrazovaný jako já, vytlačovaný na okraj jako já, dovol mi prostě říci: Naděje je, když zakoušíme útěchu v rozsévání, ne ve sklízení.“ Zrno nás musí naplnit útěchou; musí nám dělat radost, že jsme ho „marnotratně rozházeli“ mezi kamením, v trní. Největší absurditou na světě je zklamaný křesťan, se svěšenou hlavu, na odchodu... Jediná perspektiva je začínat stále znova.

„Měl (má) Ježíš to, co od života čekal (čeká)?“

To záleží jen na nás, jestli přijmeme touhu žít.

Ilustrační snímek