Vydání: 2010/20 Lidová mariánská úcta, 11.5.2010, Autor: Alena Scheinostová

Květnové mariánské pobožnosti sdílejí osud jiných výročních tradic: během jejich bohaté a proměnlivé historie se v nich prolínají prvky oficiální církevní nauky s lidovou zbožností i s názvuky předkřesťanské magie, období vzmachu střídají léta ústupu. Tak i tak ale mariánské pouti a „májové“ ke květnu patří i dnes, ačkoli si v tomto údobí máme připomínat na přání Druhého vatikánského koncilu především radost z velikonočního Vzkříšení. Spojení měsíce květů a květin s Marií – šáronským kvítkem z Písně písní – totiž trvá už tolik staletí, až se nám stalo úplně přirozeným.

Kořeny májových modliteb jsou víceré – spatřují se v pobožnostech k utrpení Páně, ve slavnostech Nalezení svatého Kříže, jež dříve připadaly na třetí květnový den, a ve starobylém jarním žehnání polí a prosbách za dobrou úrodu, které církev včlenila také do své praxe. Mariánskou podobu převzala májová zbožnost až na sklonku 18. století. Po rozšíření soukromých květnových mariánských pobožností na různých místech Itálie se v roce 1784 ve Ferraře konaly po celý květen veřejné mariánské modlitby, v roce 1813 se pobožnosti odehrávaly již v desítkách italských kostelů a šířily se i do dalších evropských zemí. Zásluhou jezuitského řádu se pak během 19. století ujaly také u nás: poprvé se zde slavily v roce 1852 v Brně. Od poloviny 19. století se „májové“ staly nejvýraznější formou mariánské úcty. Významnou roli tu hrálo vyhlášení dogmatu o neposkvrněném početí Panny Marie z roku 1854, jehož zveřejnění bylo navíc v diecézích nezřídka úmyslně načasováno právě na měsíc květen. Po vypuknutí 1. světové války propojil papež Benedikt XV. májové modlitby k Panně Marii s modlitbou za mír a podobně Pius XII. vyzýval ke květnovým prosbám za mír během války následující. V encyklice Mediator Dei z roku 1947 pak doporučil „májové“ jako jeden z úkonů zbožnosti, a završil tak období, jež bývá nazýváno přímo „mariánským stoletím“. Ve 20. století se také ustálila současná podoba májových pobožností, známých dnes bezmála v každé farnosti, jako sledu večerních modliteb, meditací a zpěvů, jimž dominuje loretánská litanie. Součástí veřejných pobožností bývalo též mariánské kázání a kněžské, či dokonce biskupské požehnání; někdy se modlitby konaly i před vystavenou Nejsvětější svátostí. A bohatá květinová výzdoba se netýkala jen oltářů v kostelích či venkovských mariánských kapličkách, ale i typických „májových oltářů“ v domácnostech, kde se v rodinném kruhu odbývaly soukromé květnové mariánské modlitby. Po II. vatikánském koncilu význam májových pobožností, podobně jako u jiných forem lidové religiozity, poněkud zeslábl a ustoupil hlavně z veřejných míst. Charakteristické „májové“ se příznačně nejintenzivněji udržují v oblastech, kde má i jinak lidová tradice významné místo, anebo jsou po letité přestávce obnovovány tam, kde se vědomě hledá protiváha k pragmatismu sekulární postkomunistické společnosti. Starý zvyk tak získává zase nové funkce… Ale to už je skutečně úděl každé tradice.