Vydání: 2016/3 Králové čelí fámám, 12.1.2016, Autor: Jiří Gračka

Na cestu Polskem a Litvou se vydal loni se skupinou francouzských poutníků a během čtrnácti dní projeli kus severního Polska i několik míst v Litvě – hlavní město Vilnius, mariánské poutní místo Šiluva nebo slavnou Horu křížů nedaleko Šiauliai.
„Litvu jsem si před cestou řadil do společné kategorie někdejších sovětských republik. Až po bližším seznámení člověk s překvapením zjišťuje například to, že téměř osmdesát procent tamních obyvatel se považuje za katolíky, asi čtyři procenta tvoří pravoslavní, jedno procento příslušníci protestantských církví a zbylých patnáct procent jsou ateisté, což je chápáno jako daň letité sovětské okupace,“ popisuje Hrubý.
Katolická víra Litevců je podle něj především houževnatá. „I dnes se příslušnost k římskokatolické církvi pokládá za součást národní sebeidentifikace a za proevropskou sílu, což platí zejména při vymezování se vůči Rusku,“ vysvětluje Hrubý a poznamenává, že země přitom přijala křesťanství jako poslední v Evropě – roku 1386. „Věřící v ČR spojuje s litevskými křesťany mimo jiné rozšířená úcta ke sv. Janu Nepomuckému,“ doplňuje Hrubý.
Za silný okamžik své cesty označuje návštěvu ústředního hřbitova: „Svůj pomník tam má čtyřicet tisíc vojáků slavné Napoleonovy armády, kteří ve Vilniusu zemřeli při neúspěšném tažení do Ruska v roce 1812. Stojí tam i pomník na počest obětí dvou genocid – masového vyvraždění více než dvou set tisíc litevských Židů za nacistické okupace i téměř devadesáti tisíc Litevců zabitých při sovětské okupaci roku 1940 a znovu 1944.“ Hrubý též připomíná, že další desetitisíce lidí padly do roku 1954 v partyzánském boji proti Sovětům a čtvrt milionu Litevců bylo deportováno do gulagů.
Jistým zadostiučiněním pro poutnickou skupinu tak mohla být zastávka v katedrále – monumentální klasicistní stavbě, která roku 1921 dostala titul basilica minor. Za sovětské éry byla pro církevní účely uzavřena a sloužila jako muzeum, ale dnes už se v ní opět scházejí věřící. „Pomodlili jsme se tam růženec za budoucnost Litvy,“ uvedl Hrubý, podle kterého mezi místními obyvateli vládne stále silnější obava z ruské rozpínavosti.
Symbolem odporu proti sovětskému útlaku jsou i dvě významná poutní místa, která poutníci navštívili. První z nich, Šiluva na severozápadě země, bylo útočištěm věřících už od 15. století a ještě více po mariánských zjeveních z roku 1608. „V dobách Sovětského svazu musel každý, kdo se účastnil náboženského dění, počítat s vězením, a roku 1979 úřady dokonce rozsáhlou oblast kolem Šiluvy úplně uzavřely,“ popisuje Hrubý. Ani represe ovšem poutníky neodradily a roku 1993, dva roky po osamostatnění Litvy, navštívil toto poutní místo celonárodního významu papež Jan Pavel II.
Světově nejznámějším litevským poutním místem je však Hora křížů, pahorek pokrytý desítkami tisíc křížů. „I toto místo se sovětská moc pokoušela zrušit a kříže nechala několikrát zničit buldozery, lidé ale vždy přinesli nové,“ uvádí Hrubý a dodává, že také zde se roku 1993 zastavil papež Jan Pavel II. „Nové kříže sem, na symbolické místo odporu proti útlaku a ateismu, přinášejí Litevci i lidé z celého světa každý den.“