Křížové cesty nezlomného kněze

Žil v Kuřimské Nové Vsi, kam se přiženil v roce 1923 z rodného Deblína, a hospodařil zde na 16,5 ha orné půdy. Byl typickým příkladem praktického venkovského člověka, v němž se propojuje sebevědomí hospodáře a realistického katolíka, který se angažoval v obci i ve farnosti. Byl dlouholetým starostou Kuřimské Nové Vsi a inicioval zde kupř. postavení nového kostela též pro okolní vesnice, což se podařilo ještě ve 30. letech. Na svou činnost se snažil navázat i po roce 1945, kdy byl v obci předsedou místního národního výboru a do roku 1948 předsedou lidové strany.

Jeho situace se radikálně změnila po únoru 1948, kdy byl v regionu vnímán jako nepřátelský člověk nového režimu, mj. proto, že udržoval kontakt s tehdy už vyloučenými představiteli předúnorové lidové strany. Ve spolupráci se zdejším mladým duchovním P. Josefem Bálkou vytvořili tehdy jakousi základnu, kde režimu nepohodlní lidé nacházeli úkryt, eventuelně i finanční podporu, a některým z nich pomohli uniknout přes hranice. Mezi nimi benediktinu P. Cyrilu Stavělovi, který pak působil v české komunitě v Norcii a po roce 1990 se vrátil do pražských Emauz jako jejich první převor.

Tyto aktivity se časem ovšem dostaly do zorného úhlu Státní bezpečnosti. Na podzim roku 1954 byl František Staněk vyšetřován příslušníky StB, ale nabízenou spolupráci jednoznačně odmítl. A tak ho už nespustili z očí. V únoru 1955 byl zatčen, prošel tvrdou mlýnicí vyšetřování a v září téhož roku byl odsouzen k 18 letům vězení a propadnutí veškerého majetku. Zároveň jeho perzekuce velmi silně dopadla na celou jeho početnou rodinu.

Byl odsouzen za velezradu a sabotáž, tedy typické paragrafy, které se užívaly na jakoukoli režimu nepohodlnou činnost. V jeho případě šlo hlavně o pomoc lidem, kteří byli pronásledováni. Sabotáž se pak týkala jeho hospodaření, kde byl neoprávněně obviňován, že neplnil dodávky, ukrýval maso a další věci, což se později ukázalo jako nepravdivé. V průběhu jeho věznění v roce 1958 proběhl totiž ještě druhý soud, který ho tohoto obvinění zprostil a trest mu snížil o tři roky.

I ve vězení se František Staněk choval velmi pevně a dával najevo svůj sebevědomý postoj vnitřně svobodného člověka, jenž odmítl požádat o amnestii. Během věznění ale těžce onemocněl, když se u něho na začátku šedesátých let projevila rakovina střev. V srpnu 1963 mu byl výkon trestu přerušen a byl propuštěn do domácího vězení s diagnózou vězeňských lékařů, že do několika týdnů zemře. Žil ale ještě téměř dva roky ve svém rodišti, kde uprostřed své rodiny 31. května 1965 umírá.

Případ martyra Františka Staňka je klasickým příběhem člověka žijícího velmi prakticky svou víru, která souvisela s celým jeho životním stylem, prostupovala veškeré jeho konání a byla zdrojem poctivosti a nasazení jak pro vlastní rodinu, tak pro nejbližší okolí v obci a regionu.