Vydání: 2005/38 55 let od vzniku PTP, 13.9.2005, Autor: Jan Paulas

V polovině roku 1950 jsme v Městě Libavé dostali příkaz k zajištění ubikací pro cca 1 500 nováčků. Když je jednoho dne začala přivážet nákladní auta, byli jsme překvapeni, jaká to směsice nováčků narukovala. Byl to vesměs inteligentně vyhlížející spolek ve věku od 18 do 60 let. Při jejich vystrojování jsme se dověděli, že jsou to kněží, kteří nepodepsali tzv. Katolickou akci, řeholníci všech řádů z uzavřených klášterů, studenti bohosloví a také takové kapacity jako (dnes již zesnulý) dr. Zvěřina, docent Karlovy univerzity. Jistě to pro ně musela být velká změna v jejich životě. Především u těch dříve narozených, když museli snášet neustálé ponižování od instruktorů, kteří jim svým intelektem nesahali ani po paty. Přesto jsme obdivovali jejich vyrovnanost se svým osudem. Oplývali zvláštním, pro nás neobvyklým zdravým optimismem. Rovněž byli velmi obětaví a nebojácní. Přestože to měli přísně zakázáno, tajně na svých světnicích (třeba již ve tři hodiny ráno) sloužívali bohoslužby. Podle momentálních možností ve zdejším kostele vykonávali sv. zpověď a sv. přijímání. Bylo mezi nimi velmi mnoho chytrých a vzdělaných lidí, proto každé setkání s těmito jedinci bylo pro nás přínosem a obohacením. Nikomu nevnucovali své náboženské přesvědčení a byli ochotni vyslechnout každého s jakýmkoliv problémem. Dovedli poradit i utěšit. Bylo mezi námi navázáno nejedno přátelství.

(vzpomínka Františka Stacha)

Někteří důstojníci i poddůstojníci šikanovali právě kněze. Při prohlídkách jim s křikem a nadávkami mlátili pod nohy s jejich breviáři, ačkoliv měli dovoleno je mít s sebou. Říkalo se, že u jednoho z nich našli hostie, zřejmě neposvěcené, a za výsměchu jim je snědli a zbytek vyhodili na smetiště. Nikoho z kněží jsem však nikdy neslyšel si postěžovat, na nikom jsem neviděl výraz trpkosti, hněvu, vzteku nebo nenávisti. Kněží s řeholníky a bohoslovci nám nezištně pomáhali, kde se dalo. Nebylo vzácností, že starý kněz šel mýt záchody místo kluka, aby ten stihl vlak domů nebo šel na vycházku. Také se zříkali dovolenek, aby nás ostatních mohlo více jezdit domů.

(vzpomínka Bedřicha Turka)

Bylo to kolem 10. hodiny, když mě probudil příjezd osobního vojenského auta. Z auta vyskočil major Žížala, za ním náš šéf Michal Legeza a jeden důstojník, jehož jméno si nepamatuji. Žížala vytáhl za límec jednoho vojáka. Řval přitom jako zblázněný. Tím vojínem byl farář. Bylo mu asi 50 let. Jmenoval se Stanislav Svoboda a byl z Olomouce. Mlátili ho hlava nehlava. Potom ho chytil major Žížala, vytáhl pistoli a mlátil ho tou pistolí. Farář upadl na zem a plakal. Mně ho bylo líto, ale nemohl jsem mu pomoci. Zmlátili by pak i mě. Po pracovní době se vojín Svoboda vrátil do lágru. Nikdo o tom nevěděl a já jsem neměl odvahu se ho na něco zeptat.

(vzpomínka pana Jana Tomana)

Z knihy Hořké vzpomínání II (Z dopisů a vzpomínek chlapců pétépáků, Ústřední rada svazu PTP, Praha 1999) - kráceno