Zeptám se rovnou: Neexistuje žádná oblast, kde by se člověk nemohl setkat s Bohem?

Bůh je ve všem a naprosto všude. „Cožpak nenaplňuji nebesa i zemi?“ (Jer 23,24). Jak říká sv. Tomáš Akvinský, kdybychom předpokládali jakýkoli počet míst, Bůh je nutně v každém z nich a je v nich ne svou částí, ale on sám. Je-li Bůh přítomen stále a všude, nelze se s ním nesetkat. Takové setkání je zkušeností dokonalého dobra, které je zdrojem dokonalého štěstí, po němž přirozeně toužíme. Reálná všudypřítomnost Boha je tedy možnost ho nacházet všude. Nádherné, ne? 

Ovšem je třeba dodat, že Boha nelze vnímat smysly ani naším rozumem. Je možné (a asi i běžné) nebýt si tohoto setkávání vědom, nepoznávat a nezakoušet plnost Reality.

Duchovní autoři proto připomínají, že dříve, než ho najdeme, nalezl on nás. Nám ale jakoby chybí tykadla na tento druh setkání. Jak se takovému „nazírání“ Boha učit?

Bůh je všudypřítomný a naše touha po něm, která je nám přirozená, nás vybízí se s ním setkat. Tomáš Akvinský zdůrazňuje, že vnitřně toužíme po dokonalém dobru a nic nemůže upokojit tuto touhu, jen všeobecné dobro, tedy Bůh, který nás miluje dříve, než my se začneme učit milovat jeho. „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16). 

Ale jak říkáte, chybí nám „tykadla“ pro setkání s Bohem. Křesťanství navzdory naší běžné denní zkušenosti nicméně trvá na tom, že setkání s Bohem, jeho kontemplace, tedy dokonalý a naplněný život možný je! I když tato kontemplace není uskutečnitelná našimi silami, je možná díky Boží milosti. Milost jsou ta „tykadla“. Boží bytí, absolutní a dokonalé, se nám trvale dává, vlévá, jsme s ním nějakým způsobem stejné podstaty – a Bůh vlitou milostí osvěcuje náš rozum, abychom ho mohli poznávat a zakoušet.

A co máme dělat my?

Základem je růst ve víře. Pokud opravdu uvěříme v Boží milost, v možnost naší proměny skrze plnost bytí, pak nahlédneme, jak je důležité spolupracovat s touto milostí, otevírat se jí. A pokud to opravdu nahlédneme, pak to budeme chtít, vší silou, celou myslí. „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání“ (Mt 22,37-38).

Nakolik je tato kontemplativní cesta otevřená i člověku, který má rodinu, chodí do práce a má spoustu každodenních starostí?

Filozofka Simone Weilová napsala, že od 14 let toužila dosáhnout oné transcendentální říše, v níž bydlí pravda. Nejdřív se bála, že je příliš průměrná a že je jí to uzavřeno. Ale pak poznala, že tato možnost je otevřena každému člověku, který žízní po pravdě a svou pozornost zaměřuje na neustálou snahu po jejím dosažení. Věřím, že to tak je a že ke kontemplaci Boha jsme povoláni všichni. Ostatně ve 2. listu Petrově je napsáno, že nám bylo darováno vše, co je potřeba, abychom se stali „účastníky božské přirozenosti“. A Tomáš Akvinský říká, že kontemplativní život je právě usilování o nazření pravdy, vytrvalé tázání se: Kdo je Bůh, co mám chtít a dělat? Kontemplativní život znamená být rozumově a mravně otázkou – být trvalým tázáním otevřen hlubšímu poznání, toužit celou svou myslí poznat a realizovat plnost bytí, tedy mnohem více chtít být než mít.

Co ale konkrétně poradit?

To je snadné i obtížné. Snadné proto, že to je obecně známé: pravidelná sebereflexe svých aktivit a cílů, četba Písma, meditace o správném životě, tedy o svých cílech na cestě ke sjednocení s Bohem, denní modlitba, bdělost a svátosti. Maximální osobní snaha a zároveň naprosté spoléhání na Boží milost. A je to obtížné, protože každý z nás je v jiné fázi duchovního života a podle toho se liší i konkrétní doporučení. Pomocí při hledání cesty může být duchovní přítel či doprovázející. Než někoho najdeme, může nám velmi dobře posloužit dobrá kniha. Křesťanská tradice nabízí úžasné bohatství, kde můžeme nalézt poučení, jak postupovat na duchovní cestě, jak řešit a vyhýbat se obtížím, se kterými se nutně setkáme. Jako konkrétní doporučení lze uvést dvě knihy: Štěstí a kontemplace od Josefa Piepera a Kontemplativní exercicie od Franze Jalicse. 

Je třeba se také naučit sledovat, jak lpíme na našem chtění všeho možného, a bolestně objevovat naši sebestřednost. Postupně začneme z vlastní zkušenosti chápat, že lpění na našem já a na jeho aktivitách ničí možnost kontemplace Boha. Naše aktivity totiž, ani kdyby byly úspěšné, neučiní život plně radostný. Mistr Eckhart říká: „Každé lpění já na nějakém konání odnímá svobodu být v tomto přítomném okamžiku připraven přijmout vůli Boží, být v každém okamžiku zas a znovu svobodný, jako bys nic jiného neměl, ani nechtěl a ani nemohl. Ti, kteří jsou svým lpěním připoutáni k já, nesou málo plodů, a ty jsou krom toho nicotné.“ Jen Bůh dává tichou radost, která nemá příčinu ve světě a svět o ní neví.