Když se zeptali slavného amerického herce Paula Newmana, kdo vlastně ve skutečnosti je, odpověděl: „Copak si lidé myslí, že jsem Butch Cassidy či Hud? Nebo kdokoli jiný, koho jsem hrál? Ne, to je jen schránka zachycená na stříbrném plátně, pronásledovaná fanoušky a sbírající všechnu tu slávu. Mezitím ale mé nitro zůstává neprobádané, znepokojivé a neznámé.“ Podobně touto otázkou nejspíš zaskočíme nejednoho současníka, když se ho zeptáme: Kdo vlastně jsi?

Každý z nás přichází na svět s jedinečnou výbavou určitých darů či schopností. A tehdy, jako malé děti, se také projevujeme nejpřirozeněji, než začneme vstupovat do různých rolí a do složitostí tohoto světa. Často se do těchto rolí tak ponoříme, že ztrácíme kontakt sami se sebou. Jsou nám tedy k užitku, či naopak brání, abychom poznali, kdo opravdu jsme? Byl by Paul Newman jako člověk ve svém nitru stejný, kdyby své hrané role nezvládl? Kdyby zůstal oblastním hercem nebo zanechal herectví a stal se třeba učitelem či dřevorubcem? Kdyby potkal jinou ženu nebo by se mu jeho dlouholeté šťastné manželství rozpadlo? Kdyby mu tragicky nezemřel syn? O důležitosti těchto společenských rolí a o nacházení našeho pravého já hovoříme s psychologem Daliborem Špokem.

Kus nesmrtelného diamantu

V posledních letech se značné popularitě těší knihy amerického františkána Richarda Rohra. Zejména dvě z nich Nesmrtelný diamant (Vyšehrad 2018) a Pád vzhůru (Vyšehrad 2023) pojednávají o našem pravém já a cestě k němu. Rohr je přirovnává k onomu „pokladu skrytému v poli“ z Ježíšova podobenství: je to podle něj kus nesmrtelného diamantu, který máme najít pod nánosem našich póz, přetvářek, předstírání a svazujících rolí. Ale i křečovitého vylepšování našeho křehkého já v obavě, že nejsme dost dobří a musíme Bohu a lidem něco dokazovat. Všechny tyto masky nazývá pak Rohr falešným já. Dále upozorňuje na jeden omyl v křesťanských dějinách, kdy se často „zapřahal vůz požadavků před koně v domnění, že množství či kvalita vozů nebo postoj: ‚já mám ten nejlepší vůz,‘ nakonec vyšlechtí i samotného koně. To se nikdy nestane. Koňskou silou je právě naše zkušenost základní jednoty s Bohem“. Jakmile objevíme, že jsme vnitřně důležití, že „naše duše je tím, kým jsme v Bohu a kým je Bůh v nás“, už si nemusíme na nic hrát.

Různé školy a přístupy

Psycholog Dalibor Špok pak při hledání našeho skutečného já upozorňuje na jedno úskalí: v psychologii či psychoterapii existují různé paralelní školy myšlení, podobně jako v teologii, a tvoří se tak různé tábory, které více fandí jedné či druhé škole. A Richard Rohr patří k příznivcům jedné z těchto škol. „Je to inspirativní a zajímavý autor. Ovšem co se týče jeho psychologických závěrů, musíme ho chápat jako někoho, kdo o psychologii hovoří ze své vnitřní zkušenosti a jako o této zkušenosti. Není to psycholog a je to v jeho přístupu znát. To samozřejmě není chyba – ale podobně, když vám přítel bude vyprávět, jak se uzdravil z těžké nemoci, což může být inspirativní a motivující, neznamená to ještě, že jeho líčení má platnost univerzálních lékařských rad.“ Podle Špoka jungiánská psychologie i eneagram, o něž se Rohr především opírá, „mohou být zajímavé pomůcky pro popis naší vnitřní krajiny nebo orientaci v ní, pokud nám sednou. Ale měli bychom si dát pozor, abychom je nezačali chápat jako objektivně existující ‚věci tam někde v hlavě‘, jako reálné složky naší duše nebo jako to, co zásadně vysvětluje rozdíly mezi lidmi a podstatu našeho fungování“.

V dnešním tématu tak nabízíme dva inspirativní pohledy – duchovního autora a psychologa –, které se doplňují i korigují. Nicméně oba chtějí vést k růstu a osobní zralosti každého z nás. A co byste odpověděli na úvodní otázku vy?