- Katolický týdeník

Jiří Bolek dělá správce hřbitovů už sedm let. V Českém Těšíně, kde pracuje, jich má pod sebou celkem třináct. Těšín je jedno město, ovšem rozdělené hranicí na dvě části, polskou a českou. Na obou stranách hranice, potažmo řeky Olše, tedy žijí, umírají a jsou též pohřbívaní Češi i Poláci.

Podle Jiřího Bolka není velký rozdíl v tom, jak Poláci a Češi přistupují ke svým mrtvým. „Je to s podivem, ale rozdílně se tu přistupuje k smrti nikoliv podle národnosti, jak by se dalo čekat, ale podle státní příslušnosti,“ tvrdí Bolek. Co tím myslí? Přijdete-li v Českém Těšíně na hřbitov, nepoznáte, které hroby jsou Poláků a které Čechů – a stejně tak to nerozlišíte na druhé straně hranice. „Ale rozhodně od sebe rozeznáte hřbitovy polské a české – i kdyby vás tam zavedli se zavázanýma očima. „Ty polské jsou jaksi výpravnější,“ tvrdí Bolek. V Polsku se totiž podle něj pohlíží na smrt a pohřeb daleko vážněji. Každý člověk skoro celý život šetří na pohřebné a po jeho smrti tak rodina má k dispozici peníze – i kolem 35 tisíc korun – za které vypraví důstojný obřad se vším všudy, včetně pořádné hostiny a živé hudby. V České republice se takové tradice vyskytují velmi zřídka a pohřby i hroby pak podle toho vypadají.

HROBY PROZRADÍ VYZNÁNÍ
Ačkoliv leží v Těšíně vedle sebe bez rozdílu dvě národnosti, samostatné hřbitovy – nebo alespoň jejich části – tu měli kdysi evangelíci, katolíci a někdy i Židé. „Když přijdete do části hřbitova, kde nesvítí žádné svíčky, není to proto, že by tady na své mrtvé nepamatovali. Evangelíci to prostě nedělali. Ale rozdíly se pomalu stírají. Hřbitovy už nemají přesné hranice a mladá generace již tak striktně nedbá na zvyky své tradice. A proto už i evangelíci občas přicházejí se svíčkou,“ vysvětluje Bolek a dodává: „Estéta to potěší. Podvečerní hřbitovy plné mihotajících se světýlek jsou neopakovatelně krásné.“

ABY ŽÁDNÝ HROB NEZPUSTL
Podle Bolka přicházejí na hřbitov přes rok nejčastěji vdovy. Na druhou stranu se najdou rodiny, které si na hrob svého příbuzného nevzpomenou kolikrát celý rok. „Pak se přiženou před Dušičkami a najednou mají plno požadavků,“ povzdechne si správce. Většina lidí se o hroby svých příbuzných stará sama. Ale pro ty, kteří už nemohou nebo žijí příliš daleko a přitom chtějí, aby o místo posledního odpočinku někoho blízkého bylo postaráno, samozřejmě existuje na hřbitově služba, která se o vše postará.
Úkolem správce je také sledovat, zda jsou všechny hroby opečované a v pořádku. Majitele těch zanedbaných pak vyzývá k nápravě. „Pokud se o hrob dlouho nikdo nestará, samozřejmě nemůžeme nechat místo zcela zpustnout, aby hyzdilo okolí – musíme tam posekat trávu a udělat základní údržbu sami a práce pak případně vyúčtovat majiteli.“ Hrobové místo, k němuž se dlouho nikdo nehlásí, které zůstane opuštěné, se po stanovené době začne využívat znova.
„Hřbitov nelze chápat jen jako místo, kam se pohřbívají mrtví. Je to také místo, kde rozjímají živí. Podle toho je třeba o něj pečovat,“ myslí si Jiří Bolek.