Základním mechanismem učení se, sebereflexe a osobního růstu je pro člověka zpětná vazba. Sám sebe totiž nevidí objektivně, potřebuje i pohled z jiné strany. Komplexně nás vidí jen Bůh a ten často promlouvá právě prostřednictvím druhých lidí.

Když nám někdo nabídne zpětnou vazbu, možná v nás zatrne, co asi zazní. Často ji máme automaticky spojenou s kritikou, útokem, výčitkami či nároky. Strach ze soudu podlamuje sebedůvěru, vede k obraně, uzavřenosti a nechuti zpětnou vazbu zakoušet. V prostředí církve se k tomu přidává obava z konfliktu, který se často chápe jako projev hříchu. A tak, pokud něco vadí, raději se volí „bezpečné“ ticho. Problémy se zametou pod koberec nebo se přikryjí polevou zbožné fráze, místo aby se jim s Boží pomocí odpovědně a zrale čelilo. Tento mechanismus je znám pod anglickým pojmem spiritual bypassing (duchovní obcházení) a je spíše únikem než zbožností.

Vázne-li ovšem zdravá obousměrná zpětná vazba, začnou probublávat řeči, pomlouvání, nekonstruktivní kritika. Společenství se stává zakonzervovaným. Na povrchní úrovni udržuje formální vztahy, do skutečné hloubky se ale nepustí. Veškerou energii vkládá do sebeobrany a přestává růst.

Umění zpětnou vazbu dávat

Poskytnout citlivou zpětnou vazbu, která druhého neponíží, ale povzbudí k růstu, je veliké umění a obrovská duchovní práce. Aby byla darem, a ne útokem, vyžaduje vědomé rozhodnutí k bytostnému a zároveň pokornému postoji: „já jsem dobrý – ty jsi dobrý“.

Autorka Kim Scottová ve své knize Radikální otevřenost popisuje čtyři přístupy ke zpětné vazbě: 1. Ničivá empatie – bojíme se druhého zranit, a tak raději neřekneme nic. Vypadá to laskavě, ale ve skutečnosti bráníme růstu. Často to může být případ, kdy si kněze či biskupa sice vážíme, ale hýčkáme ho servilností a nedopřejeme mu autentické zrcadlo. Vytlačujeme ho do osamělé role a pak se divíme, když vyhoří nebo se uzavírá.

2. Manipulativní neupřímnost – říkáme jen to, co chce druhý slyšet, abychom si zachovali klid nebo výhody. Často v tom může hrát roli strach.

3. Útočná agrese – „vypálíme“ svou nespokojenost ven bez lásky, pod tlakem vzteku či hněvu, je nám jedno, jak to druhý vezme. 4. Radikální otevřenost – spojujeme odvahu s upřímným zájmem o druhého a hledáme cesty, jak nezranit a otevřít růst.

Základní forma komunikace při poskytování zpětné vazby je tzv. „já výrok“. Říkám, co se ve mně děje v situaci, kdy se druhý chová způsobem, který se mne dotýká. Neútočím ani nevyčítám. Mluvím jen o sobě. Tato forma vyžaduje naslouchání, otevřenost, nadhled a propojenost s vlastním prožíváním. Užitečné jsou principy tzv. nenásilné komunikace Marshalla B. Rosenberga.

Uvedu příklad: „Když slyším, jak mluvíš o tom, co se nepovedlo (pozorování), roste ve mně smutek, napětí (pocit) a potřeba ocenění toho, co se povedlo a co nás stálo mnoho sil (potřeba). Pomohlo by mi, kdybys přidal konkrétní návrh, jak posunout věci k lepšímu (prosba, návrh). Cítila bych se v té naší spolupráci lépe.“ Dříve, než začneme mít snahu druhým jakkoli nastavovat zrcadlo, je nicméně třeba si revidovat vlastní trámy v oku a ověřit si, zda je mezi námi dostatečná důvěra, zda druhý o náš pohled stojí a zda je na něj připraven.

Umění zpětnou vazbu přijímat

Zpětná vazba, ať je jakákoli, se dotýká nejcitlivějších vrstev ega. Může zasáhnout, i když není myšlena zle. Cestou není vyhnout se jí, ale učit se ji přijímat. Vyžaduje to velkou dávku nadhledu, pokory i odvahy čelit sám sobě. Když člověk posílí vnitřní odolnost, dokáže slyšet chválu i kritiku bez nutnosti se bránit nebo ji odmítat, bere ji jen jako jeden z pohledů na věc. Lépe se přijímá zpětná vazba, když si o ni člověk sám řekne. A pokud si o ni řekne, musí počítat s tím, že se dozví i to, co nečekal. A jak tedy reagovat na zpětnou vazbu? „Díky za důvěru, zamyslím se nad tím.“ Tečka. Nic dalšího není třeba. A v modlitbě pak rozlišit, jak s tím naložit dál.

Zpětná vazba není jen kritika, její součástí jsou pozitivní sdělení. Lidská mysl vnímá silněji negativní zprávy než ty pozitivní a v tom může být jistá past. Vybavuji si farnost, kde desítky lidí v dotazníku vyjadřovaly pozitivní postoje, ale stačilo pár kritických hlasů, a pana faráře to tak zasáhlo, že v podstatě ta pozitiva vůbec nebyl schopen vnímat.

Církev jako otevřený domov

Umění vidět a pojmenovat to dobré je dar! Pro růst společenství mnohem důležitější než jen řešit chyby. Vyžaduje oči, které vidí Boží působení okolo sebe. Ocenění motivuje, posiluje, buduje vztahy. Vytváří domov, kde roste pocit sounáležitosti a bezpečí. Často se v církvi ozývá volání po větší spoluúčasti a spoluodpovědnost farníků. Ta se ale rodí právě z naslouchání, budování důvěry a kvalitní zpětné vazby. Pokud se ve farnosti vytvoří atmosféra, kdy je zpětná vazba vítána a zároveň se kultivuje její forma, je to velký krok kupředu. Může pomoci schránka na podněty, web či dotazník, kde je možné se vyjádřit. Je nutné brát vážně vše, co lidé přinesou, dobře komunikovat výstupy i následné kroky. Tak se zpětná vazba může stát prostředkem společného růstu.