Vydání: 2005/42 Věřím v Boha, ne v církev, 11.10.2005, Autor: Josef Čunek

Život je velmi zajímavý a člověk je hodně zvídavý. Rád klade otázky a rád nachází odpověď. O prvních Letnicích, kolem roku 33 našeho letopočtu, se ukázal v tomto světě nový jev, zrodilo se nové Tělo, narodila se církev. Od té chvíle se lidé nepřestávají ptát: „Man hú“ - co to je? Církev je ve většině jazyků rodu ženského; a víme, jak nesnadné je porozumět ženství. Můžeme tedy vůbec proniknout její nitro? Vše, co je, je poznatelné. Avšak ne vše, co existuje, obsáhneme rozumem. Manželství a rodičovství například vzniká na hlubší a krásnější bázi, než je jen logika. Do žaludku vkládáme hmotné věci, do rozumu logické a v nitru nacházíme věci láskyhodné, tedy úplně poznatelné jen láskou.

Církev stále žije a bude růst, protože stále budou matky, které mají srdce a schopnost poznávat láskou. Po křtu si taková maminka posadí dítě do klína, denně ho pak bere za ručku a učí ho vpisovat do srdce světlo, vděčnost, kříž. Pokřtěná rodina, církev se rozrůstá.

Od malička jsem ministroval a dvě „tepny“ církve, kostel–fara mne vždy čímsi přitahovaly. Dnes vím, že fara svou pohostinností a kostel svou výjimečností. Ministrant je blízko oltáři-tajemství a blízko lidem-pestrosti života. V mém rodišti býval kostel nabitý a ve všední dny skoro plný. Liturgie, hry na faře, malé sladkosti ze svatebních obřadů, kontakt s mnoha kněžími z masa a krve, to byla má první „duchovní formace“. Co mohu tedy říci o církvi než mluvit o vděčnosti, bolesti rodičky a jistotě domu na skále?

Církev je událost - tak veliká, že slovenské vydání nového katechismu má pod heslem „církev“ jako první odkaz: „církvi pomáhají andělé“. Církev je boholidská událost, proto andělé stojí při Marii, dívce z Nazareta, zpívají nad Betlémem, žasnou a zachycují Krev na Golgotě, jásají nad Marií a apoštoly při Letnicích. Církev je boholidská jako je každý z nás otco-mateřská událost. Vyrovnanost člověka tedy velmi spočívá v rovnosti vztahu k otci a matce, k duši a tělu, Bohu a církvi.

Před několika lety jsem se učil a pomáhal ve Vatikánském rozhlasu. Tam jsem si uvědomil novou zkušenost: mohl jsem se dotknout duše i těla církve. Kde jinde více pocítíme člověčinu křesťanstva než ve Věčném městě... A zároveň kde jinde by svět mohl jasněji nahmatat duši církve? Víme, kolik malicherností provází nejen nás křesťany obyčejné, ale i různé monsignory, což je v Římě viditelnější, směšnější i dráždivější. Uvnitř je však duše! Kdo by ji po delším čase v srdci křesťanstva nezachytil!?