Nemocnice, hospice, azylové domy, nízkoprahová centra… Všemi těmito způsoby podává církev pomocnou ruku potřebným. Papež František v tom není sám – na straně chudých, nemocných a opuštěných stojí církev jako celek.

Charita ČR je největší organizací svého druhu v zemi. Salesiáni, boromejky a mnohé další řády a řehole pomáhají všude tam, kde selhává stát a někdy i rodina. Na teologických fakultách se těší vzrůstajícímu zájmu obory zaměřené na sociální práci.

V dnešním tématu jsme se pokusili ukázat, že církev pomáhá vytrvale, nezištně a nerozlišuje ve své práci podle barvy pleti, víry ani minulosti dotyčného. Zajímá ji jen jedno: jestli může člověku v nouzi pomoci. V mnoha případech je to právě církev, která zasahuje na místech, kam pomoc ostatních nedosáhne. „Kdybyste mi nepomohli vy, už bych nežil,“ vyjadřuje se za mnohé jeden z klientů azylového domu v Bílé Vodě.

Sociální učení církve má dávnou tradici, opírá se o texty, které jsou i po staletích burcující a platné. My jsme se však chtěli zaměřit spíše na praktické naplnění těchto idejí. Reportáž jsme mohli udělat na řadě míst České republiky. Mohli jsme zajet do dětských domovů, azylových zařízení pro svobodné matky, do center pro handicapované, do klubů pro mládež na ulici…

Zvolili jsme dva jiné, v mnohém specifické příklady na dvou koncích naší republiky. Bílá Voda, zapomenuté místo v Rychlebských horách, leží přímo na polských hranicích. V obci je obchod, hospoda, psychiatrická a protialkoholní léčebna, domov pro seniory a azylový dům. Poslední dva jmenované provozuje Institut Krista Velekněze. Zakladatelem jeho činné větve je známý slovenský kněz P. Marián Kuffa. V Žakovcích pod Tatrami se roky stará o propuštěné vězně, narkomany, bývalé prostitutky, o handicapované. Jeho práci v romských osadách přiblížil nedávno dokument Všechny moje děti. Bílá Voda je pobočkou Kuffových Žakovců – jeho spolupracovníci tu také dělají skvělou práci.

To P. Pavel Šimák je na všechno sám. V jihočeské Kaplici, tentokrát nedaleko hranic s Rakouskem, ubytovává na prázdných farách potřebné a handicapované. Řada rodin a jednotlivců zde našla svůj druhý domov. Někteří ubytovaní začali po čase pracovat, další našli cestu do kostela. Hlavní ale je, že vůbec přežili. Kdyby nezazvonili na zvonek kaplické fary, kde jinde by našli otevřené dveře, teplo, jídlo a porozumění?

Pedagog Michal Opatrný učí na TF JCU teorii a metody charitativní práce. Ve svém textu v rubrice odpovědny na str. 7 tohoto vydání KT nám připomíná, že zájem o potřebné je samou podstatou učení církve – a sice celé církve. Nestačí nechat to na obětavých kněžích a církevních institucích a držet jim palce. Zdůrazňujeme-li rádi, že i my jsme církev, stojí tato výzva před každým z nás.