Často si silně uvědomuj, že jsi v Boží přítomnosti, a nabízej Bohu jako obětní dar všechno, co konáš, i každé své utrpení. Nejsem proti tomu, že se ve svém utrpení snažíš odstranit jakékoli naříkání. Přeji si ale, abys to konala s Pánem, abys při tom měla ducha synovství, aby sis počínala jako malé dítě, když se s důvěrou choulí v náruči své matky. Když jsme naplněni láskou, pak rozhodně není chybou postěžovat si a prosit o to, aby nás Pán pozdvihl na duchu i na těle. Také ty tedy dělej všechno s velkou láskou a uchyluj se přitom s důvěrou do náruče Boží vůle. Nenech se rozrušovat tím, že nejsi s to udělat to, co by sis přála vykonat, tedy že nejsi schopna určitých ctnostných úkonů. Už jsem ti řekl, že tyto úkony nejsou příjemné Božímu majestátu, když jsou vykonávány násilně, s obtížemi, téměř z donucení, na čemž ty ale nemáš žádnou vinu.

Má drahá, nemůžeš Bohu nabídnout nic lepšího nežli to, když budeš snášet právě to, co tě souží právě v tomto smutném čase. Tvůj Miláček je pro tebe jako svazeček myrhy. Nikdy ho proto nepřestávej nesmírně silně tisknout ke svému srdci. „Můj Miláček je celý pro mne a já jsem celá pro něho. On bude vždy v mém srdci.“ (neznámé adresátce) Křesťan z velkého světa má výhodu, která tkví v poctách, bohatství, marnostech, pohodlí a v tom všem, co tento nízký svět nabízí. Hlupáku, vstup do sebe, rozpomeň se, že při křtu ses odřekl světa, a proto jsi pro svět zemřel. Duch Svatý, který hovoří skrze svatého Pavla, ti to říká následujícími slovy: „… zemřeli jste světu a váš život je spolu s Kristem skryt v Bohu.“

Rozpomeň se, hlupáku, že život toho, kdo žije podle Ducha Ježíše Krista, zůstane skryt v neznámu. Rozpomeň se na to, k čemu dojde, až nastane den Páně: „Až se zjeví Kristus, váš život, pak se také vy zjevíte spolu s ním ve slávě.“ Milovaný apoštol Jan napsal pro potěchu věřících: „Už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on (Ježíš) se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho uvidíme takového, jaký je.“ (Raff aelině Carase) Už ve mně není život. S touto dusivou smrtí v duši už nejsem schopen dále žít. Žádná zpráva není s to prosvětlit tento můj spánek smrti. Přilnul jsem, jak jen nejlépe to dovedu, ke všem vašim pokynům, které jsem od vás obdržel. Takto si počínám až doposud. Skláním svou hlavu a ze všech sil se snažím o to, abych ji skláněl, když na mne dopadají všechny ty rány Boží spravedlnosti, která je zcela po právu plná hněvu vůči mně. Nic ale není s to probudit mne k věčnému životu, nic nedokáže pozvednout mého ducha, který je smrtelně zraněn… uhasínám a upadám do deliria… někdy dochází k tomu, že můj duch zakouší velmi silné otřesy, když je dotazován, v jakém se nachází stavu. Pak se naplňuje úsilím, ale následně ustává, protože jen marně hledá svůj ztracený poklad.

Má modlitba, můj otče, je snůška bolestí a smrtelných trestů, hrůza na to jen pomyslet. Já už nerozumím zhola ničemu, nevím, jestli mé modlitby jsou opravdu takové anebo zda se nejedná o silné výčitky, jež mé srdce vysílá ke svému Bohu, když je ponořeno v nesnesitelné bolesti. Cítím v sobě velkou opuštěnost a prázdnotu, hrůza jen pomyslet na to, v jak hluboké prázdnotě se nacházím. Nic, dokonalé nic, kromě velmi zřídkavých světélek, které se nejistě mihotají v hustých temnotách, do nichž se ponořil můj Pán. Říkají mému duchu, že Bůh je v dobru. Jenomže Bůh se před mým pozorným duchem neustále skrývá. Můj duch se přitom stravuje bděním při nesmírně vyčerpávajícím hledání, které je zcela nezbytné. Ubohý duch se stravuje strachem, že by mohl Boha urazit, když se nyní nachází v děsivé samotě. Je sám se svým ohnivým charakterem. Sám se svými vnitřními a vnějšími pokušeními. Sám se svou přirozenou narušeností. Sám s nástrahami svého nepřítele.

(P. Benedettovi da San Marco in Lamis) Kéž by Ježíš vnesl pokoj do všech zkormoucených srdcí. Zcela upřímně vám vyznávám, a nemám v sobě ani stín pochybnosti, že mohu říkat spolu se svatým Pavlem, ačkoli při tom nemám ani tisícinu té lásky, která naplňovala jeho srdce: Optabam ego ipse anathema esse a Christo pro fratribus meis (Dal bych přednost tomu být od Krista zavržen kvůli prospěchu svých bratří). Ano, ať se tedy náš přesladký Pán uráčí mne od sebe odehnat, ať mne opustí, ať mne ponechá ve spárech hrůzy a trestů za mé bratry. Ať mne vymaže z knihy života, jenom když spasí mé bratry a ty, kdo jsou se mnou v tomto vyhnanství…

Modlete se k Pánu, aby se uráčil naplnit tyto mé touhy, které spalují mé útroby a kvůli nimž ustavičně zmírám.(Raffaeline Carase)

Gianluigi Pasquale (ed.): 365 dní s otcem Piem (Karmelitánské nakl. 2008)