Duch Boží je duchem pokoje, promlouvá a jedná v ovzduší pokoje a jemnosti, nikdy však ve zmatku a rozruchu. Pohnutky z Ducha Svatého mívají navíc často podobu jemných a tichých doteků, a v našem duchovním vědomí se tedy mohou vynořit, jen když v něm je oblast klidu, ticha a pokoje. Je-li naše nitro neustále hlučné a rozrušené, tichý hlas Ducha jím těžko pronikne.

Chceme-li tedy vnuknutí rozpoznat a jednat podle něho, je nanejvýš důležité snažit se uchovat své srdce v pokoji, a to za všech okolností. Není to lehké, ale když budeme žít v naději v Boha, v odevzdanosti a v pokoře, když budeme přijímat své vlastní ubohosti v neochvějné důvěře v Boží milosrdenství, bude se nám to dařit stále lépe. Tímto tématem se nechceme dlouho zabývat, protože jsme se mu věnovali v jiné knize (Hledej pokoj a zůstávej v něm, Paulínky 2017).

Avšak tuto skutečnost musíme zdůraznit, protože když se nebudeme snažit „setrvat v pokoji“ za všech okolností, které by nás o něj mohly připravit (a je jich mnoho!), těžko uslyšíme hlas Ducha Svatého, až bude chtít mluvit k našemu srdci: neklid, který v něm necháme vládnout, tomu téměř jistě zabrání.

Ve zmíněné knížce jsme uvedli, že prožívámeli těžké okamžiky, je velmi prospěšné snažit se i tak zůstat v pokoji. Když totiž v sobě uchováme pokoj, máme maximum šancí, že naší reakcí na situaci nebude neklid a překotnost (jimiž mnoho zkazíme), ale zpozornění k možnému podnětu od Ducha Svatého. A to bude samozřejmě mnohem blahodárnější. V životě se tedy řiďme slovy svatého Jana od Kříže: „Snažte se uchovávat srdce v míru; ať vás neznepokojí žádná událost tohoto světa, protože tento nepokoj by nám přinesl více škod než užitku.“ Největší z těchto škod by bylo, že by nám nepokoj v srdci znemožnil všímat si impulzů od Ducha Svatého.

Uchránit si „vnitřní celu“

Se snahou o pokoj je spjata i snaha o ticho. Ne o ticho prázdné, ale o ticho, které je pokojem, pozorností k Boží přítomnosti a pozorností k druhému, důvěřivým očekáváním a nadějí v Boha. Přemíra hluku – ne ve smyslu fyzickém, ale ve smyslu ustavičného víru myšlenek, představ, slyšených či sdělovaných slov, do kterého se občas necháme zatáhnout a který jen udržuje naše starosti, strachy a nespokojenost – samozřejmě nechává Duchu Svatému jen málo šancí, aby se mohl projevit. Ticho není žádné „prázdno“, ale celkový sestup do hloubky, který dovoluje uchránit si v srdci „vnitřní celu“ (jak říká svatá Kateřina Sienská), v níž jsme v přítomnosti Boha a rozmlouváme s ním. Ticho je opak rozptýlenosti duše, opak zvědavosti a povídavosti. Je to schopnost navracet se, jakoby přirozeně, do svého nitra, kdy jsme přitahováni přítomností Boha, který v nás přebývá.

Jacques Philippe: Ve škole Ducha Svatého (Karmelitánské nakladatelství 2023)