Mariiným zvláštním charismatem je měnit abstrakci v konkrétní skutečnost. Adrienne von Speyr o tom píše: „Kdekoli se v křesťanství objeví matka, tam padají všechny abstraktní pojmy a rozdíly, tají ledy a každá duše prožívá bezprostřední dotyk nebeského světla. Maria, nejčistší bytost, jakou si lze jen pomyslet, neposkytuje z nebeské pravdy nic bez spolupůsobení smyslů. Co viděla, slyšela a cítila, všechny tělesné pohyby dítěte, které pociťovala v sobě a na svých prsou, všechno, co bylo viditelné na tělesné existenci jejího Syna, žije dále v tom, co z něho zjevuje. Je žena a vnímá věci jako žena. Nestahuje tím vznešené věci do ještě hlubší sféry. Naopak, má tu milost, že něco, co je nám vzdáleno, přiblíží nám smyslovým způsobem a tak nám to učiní srozumitelným.“

Pronikla do hlubin podstaty Boha

Je-li Maria naší matkou zjevující nám mateřskou lásku Otcovu, je přirozené vzývat ji, když toužíme z této mateřské lásky něco zakusit. Křesťané, povzbuzováni patřičným duchovním instinktem, se ve svých potřebách vždycky obraceli na Marii. Vzývali ji jako „těšitelku zarmoucených“. Když čteme úvahy Adrienne von Speyr na toto téma (ona sama žila po celá dlouhá léta ve velice důvěrném vztahu s Marií), pozorujeme, že svatí dokonce i v nebi vedou své malé disputace. Zatímco někteří z nich, jako například Ignác z Loyoly, se uchylují spíše k silným prostředkům, jimiž se nás, vlažné křesťany, snaží vyburcovat, Maria vystupuje vždycky jako advocata nostra (naše přímluvkyně). Vždycky zůstává matkou, rozumí nám, brání nás a upokojuje ty netrpělivější a energičtější svaté. Pokud to někoho překvapuje, měl by vzít v úvahu, že přece nejrůznější svatí nejrůznějším způsobem rozjímali o jemnosti Boží lásky, tak jako čtyři evangelisté: přestože jednali z vnuknutí Ducha Svatého, zanechali nám různé zprávy o Ježíšově osobnosti a jeho činech. A protože Maria pronikla nejvíce ze všech svatých do hlubin podstaty Boha, ukazuje nám ho tam, kde je nejvíce Bohem – a sice v jeho milosrdenství.

Terezie z Lisieux dokázala dobře vycítit tuto Mariinu mimořádnou úlohu a přitom si uvědomovala, že Bůh má vždycky poslední slovo. Tři měsíce před smrtí řekla matce Anežce: „Přece bych však chtěla mít krásnou smrt, abych Vám udělala radost. Prosila jsem o to svatou Pannu. Neprosila jsem o to Pána Boha, protože ho chci nechat dělat to, co on chce. Prosit svatou Pannu, to není totéž. Ona dobře ví, co má udělat z mých malých přání, má-li je říci, nebo ne… Je to konečně na ní, aby viděla, kde nemá na Pána Boha naléhat o vyslyšení a nechat ho ve všem konat jeho vůli.“

Stane-li se, že nedostaneme, oč jsme prosili, není to důvod k nepokoji a ke zklamání: „Když o něco prosíme svatou Pannu a ona nás nevyslyší, znamená to, že nás vyslyšet nechce. Pak je třeba nechat ji dělat podle svého a netrápit se tím.“ Člověk nesmí počítat s tím, že by mohl „vyhrát“ s Marií proti Bohu. Nemůžeme přece „vyhrát“ s modrým nebem proti slunci, vždyť slunce dochází plného lesku právě na modrém nebi. Když se tedy modlíme o něco, co se staví proti Boží vůli, Maria nám modlitbu s láskou vrátí a tím způsobí, že začneme měnit svůj přístup a přijímat Boží vůli.

Miluje skryté působení

Žít v Marii znamená bezvýhradně se svěřit její mateřské vychovávající moci. Spektakulární jednání jí není vlastní. Miluje skryté působení využívající nočního ticha a pokoje. Proto je důležité, abychom se večer před usnutím svěřovali se svým životem do jejích rukou. Jistě se skrývá velká moudrost ve starém katolickém zvyku modlit se před usnutím růženec. Když usínáme, přestáváme klást odpor. Tehdy má Maria mimořádnou příležitost utvářet nás tak, jak utvářela Ježíše ve svém lůně, když čekala na jeho narození. Bude-li náš příbytek in sinu matris (v mateřském lůně) a dáme-li jí plnou svobodu utvářet nás tak, jak si to sama přeje, začneme se pomalu v mnohém podobat Ježíšovi, protože tehdy se přece staneme dětmi jedné matky.

Wilfrid Stinissen: Mluv s nimi o Marii. Matka Boží ve svědectví Bible (Karmelitánské nakladatelství 2005). Redakčně upraveno.