Bože, moje manželství se rozpadá. Tolik jsem se snažila ho zachránit, ale vždycky přišly další překážky. Vím, že i na mé straně byly chyby, nechci házet všechno jen na manžela. Mrzí mě to, lituju toho, ale teď už vím, že se nedá nic jiného dělat. Pracovali jsme na tom, prodělali jsme terapii, ale moc to nepomohlo. Dál žiju v depresích a úzkostech – to se nedá dlouho vydržet. Když chci zabránit tomu, aby ještě víc trpěly i naše děti, musím odejít. Nejsem tak dobrá jako jiní, závidím jim to krásné manželství, ale já to nezvládám. Bože, buď milostiv mně hříšné!

Bože, děkuji ti, že nejsem jako ta ženská tam vzadu. Tak dlouho se hádala s manželem, až to dotáhla k rozvodu. A přitom měla církevní svatbu, slibovala věrnost na celý život. Já to taky nemám jednoduché! Manžel si nebere servítky, čas od času mi vynadá, na děti vytáhne řemen. No, mohl by být mírnější. Ale já radši nic neříkám. Jednou jsem si ho vzala, tak to s ním musím vydržet. Věřící žena se má přece pro svou rodinu obětovat. Děkuji ti, Bože, že mi k tomu dáváš sílu!

Vím, že jsem to zase podělal…

Pane Bože, zase jsem do toho spadl! Když jsem vycházel z kriminálu, zařekl jsem se, že už si nikdy nevezmu drogu. A jak jsem se snažil to vydržet! Jenže jsem zůstal na ulici, žebral o jídlo, život nestál za nic. Kamarádi mi nabízeli, ať si dám, že na chvíli zapomenu, bude klid, nebudu muset nic řešit. Dlouho jsem odolával, nakonec jsem zase podlehl. Teď už se nemůžu dočkat další dávky… Pane Bože, já vím, že jsem to podělal, proto stojím tady v kostele vzadu za sloupem. Stydím se před tebou, je mi to líto. Přesto se odvažuji tě prosit: Bože, buď milostiv mně hříšnému!

Pane Bože, děkuji ti, že nejsem jako ten kriminálník, který se schovává tam vzadu za sloupem. Já jsem nikdy nic neukradl, nikdy jsem nevzal drogu, poctivě platím daně, a ještě posílám peníze na Charitu – na ty projekty, co pomáhají dětem nebo těžce nemocným lidem. Ale nikdy nebudu pomáhat bezdomovcům, narkomanům nebo kriminálníkům! Ti si žádnou pomoc nezaslouží, protože si to zavinili sami. Starám se o rodinu, vedu své děti k víře, každou neděli jsme všichni v kostele. Sedíme v první lavici, za svou víru se přece nemusíme stydět. Děkuji ti, Pane Bože, že mi k tomu dáváš sílu!

Možná mám slabou víru

Pane Ježíši, mám tě rád, ale přestal jsem chodit do kostela. Tedy na bohoslužby. Když je kostel prázdný jako teď, rád si sem zajdu, vnímám tady tvou přítomnost. Ale ty bohoslužby fakt nemusím. Když vidím ty lidi, kteří zneužívají druhé, manipulují, pomlouvají, šíří lži – a přitom jsou v kostele skoro každý den, a ještě odříkávají jeden růženec za druhým… Tys přece dával přednost autentickému životu před formálním plněním předpisů! A taky ve mně hlodají pochybnosti: Proč pořád pěstujeme ten kult osobnosti kolem papeže a biskupů? Proč jsme udělali ze šestého přikázání první a lidské vztahy hodnotíme podle sexu? Nevím, možná mám slabou víru, možná mi chybí pokora… Ale nemůžu se vzdát svého myšlení a svých zkušeností. Tak promiň, možná to časem přehodnotím, ale teď nemůžu. A jestli je to hřích, pak buď, Pane, milostiv mně hříšnému.

Pane Ježíši, děkuji ti, že nejsem jako ten můj kamarád, který přestal chodit do kostela. Teď přijde, jenom když je kostel prázdný, a ještě se krčí vzadu za sloupem. Stydí se, bojí se tě, což je dobře! Pořád se v něčem šťoural, pořád o něčem pochyboval, pořád chtěl vést diskuse. Vadilo mu, že jsou v kostele samí hříšníci. Říkal, že i nevěřící dělají spoustu dobra. Když jsem namítal, že to k ničemu nevede a že má radši poslouchat, co mu říká církev, ohradil se, že přece má svůj rozum a své svědomí. Mně se taky někdy nechce do kostela, ale pak se překonám a jdu. On to odmítá pochopit. No, má smůlu, kdo ví, jak ho budeš soudit. Ale jsem rád, že já dělám všechno tak, jak mám. Děkuji ti, že mi k tomu dáváš sílu!

Kdo se vrátil domů ospravedlněn?

„Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen“ (Lk 18,14).

Autor je salesiánský kněz, vyučující na VOŠ Jabok a bývalý vězeňský kaplan.