Určitě, zájem o knihu je minimálně z osmadevadesáti procent dán osobností Václava Vacka. Sám se za literáta nepovažuji, snad za redaktora či publicistu. A Václav, jak ho znám, se také za spisovatele nepovažuje.
V tom, o čem Václav vypráví, tedy co zažil, co viděl okolo sebe a jak to vyhodnocuje. Samozřejmě je důležité, že se s mnohými záležitostmi byl ochoten svěřit, vyjít s tím na veřejnost.
S Václavem se známe od devadesátých let minulého století. Vzpomínám si, jak mi kdysi zčista jasna zavolal do redakce, aby pochválil Ádéčko. Bylo to v době, kdy mnozí faráři hodnotili tento časopis pro mladé lidi silně rezervovaně. Pak jsme se potkávali na Akademických týdnech, na manželských setkáních a podobně. Ale s nápadem na knižní rozhovor přišel Míla Novák z nakladatelství Vyšehrad.
První cesta za Václavem do Letohradu mi trvala dvakrát tak dlouho, než jsem předpokládal. Ale viděl jsem v té nabídce nenásilnou možnost nechat se inspirovat jeho duchovním světem. Přitahoval mne, podobně jako protagonisté mých předchozích rozhovorů, tím, že se nechali formovat Nazaretským. Křesťanství je pro ně něčím, s čím se potýkají dennodenně, a díky tomu myslím dosáhli ohlasu i ve společnosti.
Silné jsou vzpomínky na seminář, kam Václav nastoupil po vojně a studiu na ČVUT na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Dále zážitky z dob kaplanování, kdy se hodně věnoval mládeži, snažil se studovat biblistiku a zároveň ho neustále stěhovali, potýkal se s estébáky… A pak stojí za zamyšlení jeho pastorační a lidská moudrost, patrná třeba v určitém důrazu na estetické prostředí a také v bezbřehé sounáležitosti s lidmi v nouzi.
Jen velmi okrajově, rozhovor není studijní žánr, nicméně čtenáři neunikne, že za těmi mnohými veselými či drsnými příběhy se vine snaha porozumět Bibli – i jejím těžko srozumitelným místům.
Mne naučil, že chtít od učitele odpověď hned je poněkud pohodlné. Učil mne číst tak, aby mě text sám vedl k otázkám, a zároveň kolikrát opakoval, že myšlení lidí biblické doby nelze pochopit za chvíli. Chce to mít tu knihu na nočním stolku. A vyhledávat přátele, s nimiž o ní můžeme hovořit.
To je výborný postřeh! O vykání a tykání u Vacků mluvíme v kapitole, která se pak stočí k výchově ke svobodě a ukazuje obrovský posun v chápání individuální svobody během posledního století. Zároveň bylo 20. století svědkem proměny chápání autority a samozřejmě i církevní autority.
Za dob skutečného církevního státu byla svrchovaná autorita papeže spjata se svrchovanou mocí. V první polovině minulého století se bralo za zcela samozřejmé, že nejschopnější a nejvzdělanější muže a ženy církve si papež povolává do Říma a vatikánské dokumenty je třeba ve víře přijmout, diskutovat by o nich mohl leda hlupák. Přitom toto chápání svrchované autority se již neopíralo o světskou moc.
A stačilo pár desítek let, a veřejnost naslouchá církevním představitelům, kteří svoji autoritu chápou jako podpírající, povzbuzující a dialogickou, zatímco „autoritativní dokumenty“ jsou čteny snad jen v církevních školách. To je obrovský posun. Těžko mít někomu za zlé, když mu to bude připadat „podezřelé“, ale Václavovi, myslím, toto pojetí autority konvenuje s jeho biblickými úvahami.
Věci prý posouvají dál světci… Chci říct, že mne posouváš na tenký led (smích). Mám za to, že věci postrkuje dopředu každý, kdo zahlédne v běžném životě Boží nabídky jednat, spoluvytvářet lidštější svět a přispívat k tomu, aby církev byla viditelným znamením záchrany. Pro někoho tak plachého, jako Václav ve skutečnosti je, jistě nebylo snadné zastat se ukrajinské uprchlice žádající o azyl, která bývala kdysi pornoherečkou. Ještě víc statečnosti ale možná vyžaduje stát si za svým názorem, který nelze opřít o nic jiného než o víru. Třeba že rakovina není Boží trest. Víš, kolika lidem v kritických okamžicích tato slova pomohou?
V knize jsou například také pasáže o bolestech rozvedených a znovu sezdaných věřících. Vznikaly těsně před nástupem papeže Františka, ale věřím, že díky důrazům tohoto papeže budou snáze pochopeny.
Možná narážíš na kapitoly, kde mluvíme o farářských starostech, o manželských setkáních nebo víkendech pro chlapy. Odvaha přiznat si chybu, požádat o odpuštění, stejně jako odpustit druhému a odvaha pojmenovávat události poctivě, není samozřejmá. Naše slabost v této oblasti ničí, nebo aspoň oslabuje rodiny, církevní společenství, veřejný prostor a politiku.
Možná právě povzbuzením k odvaze risknout krok do neznáma, a když člověk udělá chybu, umět jí litovat. Pro mnohé lidi „zvenčí“ je sympatické, že se Václav nebojí přiznat vlastní přešlapy či nedokonalosti církve jako instituce a také že dává do diskuse nápady, co by se dalo dělat. To má široké souvislosti. Bankéři v Evropě opakovaně říkají, že by peníze byznysmenům půjčili, ale chybí dobré podnikatelské nápady, a proto prý Evropa stagnuje. Komu chybí odvaha riskovat? Podnikatelům, nebo bankéřům, nebo oběma? Jestli je současná Evropa zvenčí něčím směšná, pak tím, jak si hýčká svoji „skvělou“ minulost a bojí se k ní přidat další ambiciózní projekt.
Václav je mužem slova. Zažil jsem ho ale i tehdy, kdy při besedě potřeboval popocházet, gestikulovat, jako by mu slova nestačila – vytvořila se přitom nepopsatelná atmosféra. Když jsme se scházeli kvůli knize, zhruba jednou za čtrnáct dní na dvě hodinky, schválně jsem mu nechával volnější prostor, aby se mohl rozjet a nebyl svazován technicistními otázkami.
Brzy jsme měli nahráno mnoho hodin materiálu, který jsem se pokoušel strukturovat do kapitol, často jsem se ještě doptával. A pak jsme to celé několikrát přepisovali. A mezitím vše konzultovali s Janou Kalouskovou, znalou knihovnicí, a redaktorem Vrbenským z Vyšehradu. Mluvená řeč je holt jiná než psaná a nalézt rovnováhu, kdy má text rytmus, určitou zkratku i uváženou míru upřímnosti, dá práci.
Každý z těchto mužů je jiný, ale jak jsem už zmínil – že jim je křesťanství drahé, se odrazilo i v tom, čeho dosáhli: disident Radim Palouš se stal rektorem, Václav Malý biskupem s velkou neformální autoritou, Petr Kolář významným komentátorem a nakonec členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, Jan Sokol založil Fakultu humanitních studií a byl kandidátem na prezidenta. Ale to není to hlavní. Přestože tito lidé vidí velmi přesně, co všechno kolem nás stojí za houby, mají v sobě jakousi energii a vnitřní důvěru, která se odráží v jejich práci. Ani v církvi, ani ve veřejném prostoru to nikdo moc nezdůrazňuje, ale zkus si představit, že by jejich životní roli obsadil někdo jiný…