Vydání: 2023/16 Ukrajinské oslavy Paschy v Česku, 18.4.2023, Autor: Jiří Macháně

Díky. Býval to můj byt, ale protože jsem se z arcibiskupství odstěhoval, je to teď něco mezi kanceláří a obývákem, kde díky velkorysosti nového arcibiskupa Jana Graubnera pracuji a přijímám návštěvy. Mám tu zařízení, upomínky i výtvarná díla jako třeba jilský klášter (dominikánský v Praze – pozn. red.) nebo obraz od dětí, které při jeho tvorbě vedla peruánská chargé d‘affaires, studovaná malířka. Jsou to věci, které mě těší a připomínají různé etapy života a příběhy, kterými jsem prošel. Je to tu zabydlenější a útulnější než moje dřívější formální pracovna, kterou zřídil už kardinál Bedřich Schwarzenberg a moderním nábytkem doplnil můj předchůdce.
Vedu pokojnější život. Zejména jsem zproštěn každodenního chodu biskupské kanceláře a diecéze. Nejtěžší to pro mě bylo v době, kdy k tomu bylo nutné přičíst dvě funkční období předsedy České biskupské konference a práci v jejích komisích.
Chod samotné diecéze jsem dříve řídil prostřednictvím biskupské rady, kde se scházeli biskupové, generální vikáři i šéfové odborů arcibiskupství. Pravda, stále tam chodím a jsem slyšen. Ale už nemusím nést jho rozhodování a odpovědnosti.
Všiml jsem si jednoho takového psychologicko-somatického jevu. Když zmizelo to napětí ze zodpovědnosti, tak jsem najednou zjistil, že tělesná schránka, tedy „bratr osel“, si dělá, co chce, a probírá se tu a tam k neposlušnosti. Už nad ním totiž nepráská bič povinností, aby uháněl vpřed, a místo toho teď „tady bolí a tu píchá“. Chce se mi mnohem víc spát, než se mi chtělo dříve. A představte si, já můžu! Také můžu víc číst a užívat si mnohem plnějšími doušky radosti všedního života.
Ale asi bych nebyl úplně pravdivý, kdybych předstíral, že některé věci, o nichž už nemůžu rozhodovat, mě nechávají klidným. Chtěl bych je řešit trochu jinak.
Když jsem do úřadu pražského arcibiskupa přicházel, už cestou z mého někdejšího působiště v Hradci Králové jsem měl plnou hlavu, co komu dám za úkol. A když jsem zde svou misi končil, sedl jsem si na pohovku a řekl si: „Správně, teď seď a čekej, jaký úkol třeba ještě dostaneš.“ Pár úkolů, pověření a domluva s Janem Graubnerem, co bych měl ještě udělat, tady je. Chodím na arcibiskupství oficiálně na dva dny v týdnu, v úterý a pátek, a máme domluveno, že v případě větších setkání, když mi tenhle prostor nebude stačit, sdílíme i audienční sál. A to soužití funguje dobře a také doufám, že pro arcibiskupa Jana nejsem zátěží. Protože – upřímně – někdy zkrátka projevím i svůj názor a uvědomuji si, že nemusí být adekvátní pro novou a konkrétní situaci, neboť nejsem zasvěcený do všech detailů a nuancí.