Vydání: 2016/46 Svatý Martin, podzimní svatý, 8.11.2016, Autor: Vít Hájek

Naprosto ne. Považuji se za takového zámeckého kaplana, který slouží knížeti pánu a počítá s tím, že v kapli bude pouze on se svou rodinou. A karmelitky, u kterých dnes působím, jsou klauzurní řád. Nemohou chodit po kostelích, kde by se jim líbilo, musí zůstat stále na jednom místě. A když chtějí mít mši každý den, musí mít svého člověka, který jim bude tímto způsobem sloužit. Já to naprosto chápu a vůbec mi nevadí, že když vyjdu ze sakristie, je tam mnohem méně lidí, než kolik je míst v lavicích.
Pokud se týče mé rodiny, všechno bylo spořádané, ale rozhodně to nebyla rodina věřící. Dejme tomu, že bychom ji mohli charakterizovat jako rodinu matrikových katolíků. V rámci tehdejší doby jsem chodil na náboženství, které bylo ještě součástí normální školní výuky, ale určitě v mém dětství nebylo nic takového, že by mi babička už v pěti letech ušila malý ornátek, a sotva bych dovedl mluvit, už bych říkal „Dominus vobiscum“. Nikdy jsem nebyl ani ministrantem. Spíš jsem toužil být mašinfírou.
A s hudbou to bylo tak, že doma se amatérsky pěstovala, a tudíž jsem k ní měl vztah. Následně mě inspiroval jeden spolužák na gymnáziu, který se touto cestou vydal, Václav Fuka, kontrabasista. A tak jsem po maturitě vystudoval konzervatoř, ale hned po ní se přihlásil do kněžského semináře.
Tím, kdo vystřelil startovní pistolí, nebyl člověk, ale kniha. Život Kristův od Giovanniho Papiniho. Pomyslíte se: Aha, otevřela vám nový prostor a najednou jste viděl Pána Boha jasnějšíma očima, než když jste jako chlapeček chodil na náboženství. Ale vůbec ne! Víte, co bylo hlavní? Otázka smyslu. Věci najednou udělaly krok ze šera do světla. Najednou dostaly smysl. A garantem toho všeho byla absolutní Boží vůle.
Byli naprosto zděšení. Tenkrát k nám ale přišel církevní tajemník – za mými zády, já nebyl doma – a říkal našim: „Nebraňte mu v tom, my měli nyní případ, kdy se rodina postavila u svého syna proti studiu na kněze a skončilo to sebevraždou.“ Církevní tajemník byl samozřejmě člověk, který měl vlastně zajásat, že rodiče jsou proti. Ale zřejmě se bál, aby se neroztrhl pytel se sebevraždami, což by nebylo politicky příliš ideální. O této návštěvě jsem neměl ani tušení, teprve za hodně dlouhou mi to matka prozradila.
Ono se o tehdejší škole dost nespravedlivě mluví jako o vyšší ministrantské, ale nezapomínejte na jednu věc. Profesorský sbor byl zčásti ansámbl, který fakulta podědila ještě z první republiky, což znamená, že to nebyli nekvalitní lidé. Merell i Kubalík měli francouzská studia, Kotalík byl jazykový génius a takhle bych mohl pokračovat. Myslím, a nechci nikomu křivdit, že úplně jiná situace v neprospěch fakulty nastala teprve za normalizace, kdy tento sbor vymřel. Potíž byla také s knihovnami – něco takového jako teologická literatura vydaná po roce 1950 v západní Evropě nepřicházela u nás vůbec v úvahu. Měli jsme jenom skripta sepsaná profesory. Vlastně jediný oficiální pramen, který se dal použít, pocházel z NDR.

Mons. doc. ThDr. Jiří Skoblík (* 1932 v Praze), emeritní kanovník svatovítské kapituly, autor publikací týkajících se morální teologie a etiky. Působil jako externí vyučující na katolických fakultách v Praze a Českých Budějovicích. Dosud bývá přísedícím u zkoušek v Českých Budějovicích a Olomouci. Papežem Benediktem XVI. mu byl udělen titul Papežský prelát.