Vydání: 2021/40 Svatováclavská bazilika v novém, 27.9.2021

 
Říkám o sobě, že jsem „Böhme“, tedy Čech. Kultura této země je starobylá a lidé tu spolu běžně mluvili česky a německy. Já bohužel česky nemluvím, protože jsem se to jako dítě od maminky nenaučil – přesto se považuji za Čecha.
Myslím, že dnes – 76 let po konci války a událostech, které bezprostředně následovaly – jsou naše společné dějiny „usmířené“. Vidím mezi námi opravdu smířený pohled na historii.
Přiznám se, že jsem o ní věděl vlastně jen docela málo – v porovnání třeba se sv. Václavem. Svatá Ludmila stojí tak trochu v pozadí. A přitom je první českou světicí. Mohu Ludmilu přirovnat ke sv. Emě (v něm. Hemma, žila asi v letech 980 až 1045 – pozn. red.), patronce Korutan, která je chápána jako „matka“ této rakouské spolkové země. Ludmila nebyla jen babičkou sv. Václava, ale pomohla velmi silně šíření křesťanství v Čechách, což bylo pro naše dějiny zásadní.
Papežovy cesty jsou vždy trochu překvapením, protože navštěvuje i méně známá místa. Bylo pro něj třeba důležité, aby se na Slovensku setkal nejen s římskokatolickou většinou, ale i s řeckokatolíky. A mimořádný důraz položil na návštěvu romského sídliště Luník IX. To je opravdu symbolické jednání, jímž papež sděluje, že jsou pro něj lidé na okraji dění důležití. Papež chce poukázat na lidi, kterým se nevede dobře, jako třeba právě Romům. Zdůraznit jim, že patří mezi nás.
Abychom nebyli zahleděni do sebe. Každé společenství lidí má vždycky nějaké těžkosti – a církev také. Máme málo kněží i řeholníků, máme ekonomické problémy – u vás v souvislosti s restitucemi, řešíme existenční budoucnost a tak dále. Ale to všechno se týká jen nás samých, není to povoláním církve. Jestli má být církev církví, musí tu být pro lidi – stejně jako kdysi Kristus. Když se lidé příliš zabývají sami sebou, vytvářejí uzavřené bubliny. A církev nesmí být takovou bublinou, to není její úkol.

CHRISTOPH SCHÖNBORN OP (*22. ledna 1945, Skalka na Litoměřicku) je rakouský kardinál a od roku 1995 vídeňský arcibiskup. V září 1945 byla jeho rodina vysídlena v rámci poválečného odsunu Němců, žil převážně v Rakousku. Po maturitě vstoupil do řádu dominikánů a studoval teologii, filozofii a psychologii v Bornheimu, Vídni a Paříži. V roce 1970 byl vysvěcen na kněze. Od roku 1975 byl profesorem teologie na Freiburské univerzitě ve Švýcarsku. V roce 1991 přijal biskupské svěcení. V roce 1998 byl jmenován kardinálem a krátce poté zvolen předsedou Rakouské biskupské konference. Před konkláve v roce 2005 jej novináři uváděli jako tzv. papabile (možného kandidáta na úřad papeže). Je členem několika vatikánských kongregací, rad a komisí, spolupracuje s papežem Františkem. Česky vyšly jeho knihy Morálka do kapsy, Nalezli jsme milosrdenství, Cesty modlitby a Rozhodni se pro život.