Vydání: 2021/29 Velehradské oslavy pro oběti i hrdiny, 13.7.2021, Autor: Jiří Macháně

 
Medailí od biskupů jsem se dostal do skvělé společnosti těch, kteří už ji dostali přede mnou. Velice si toho vážím, stejně jako mi bylo ctí, když mě papež jmenoval rytířem Řádu sv. Řehoře. František tyto dekrety jen tak nerozdává. Dostal jsem ho za to, že jsem spoluzakládal obor dějiny křesťanského umění a za práci na pražské Katolické teologické fakultě. Taková ocenění beru velice vážně.
Z Roudnice nad Labem, krásného biskupského města s augustiniánským klášterem a celou řadou památek. Tohle prostředí a krása umění, ve kterém jsem vyrůstal, mě ovlivnily v mém směřování. Zejména pak inspirativní prostředí kláštera s ambitem nebo galerií, kde jsou nádherná díla Antonína Slavíčka a dalších umělců. To všechno ve mně probudilo zájem o historii a výtvarné umění. A také tam působil P. Bohumil Kolář, který v mé duši zanechal opravdu hluboké stopy.
Celkem prostá. Můj otec byl dělník a celá naše rodina tradičně evangelická. Původně jsem byl pokřtěn ve sboru Českobratrské církve evangelické v Krabčicích. Velice jsem si vážil svého dědy, který byl ve sboru členem rady starších a nasazoval se za druhé světové války, kvůli čemuž byl vězněn v koncentračním táboře v Mauthausenu. Udělal tam škaredou zkušenost s vězniteli-nacisty a vězni-komunisty. Otec byl pracující člověk, ale do komunistické strany by nikdy nevstoupil. Ač byl prostý dělník, měl v tom jasno – na rozdíl od některých zhrzených intelektuálů. Strašně moc si na otci cením, že měl v tomhle jasný postoj. Dokonce vyprávěl, že měl průšvih v učňáku, když na 1. máje holky z gymnázia pokřikovaly z průvodu hesla jako „Kdo stojí na chodníku, nebuduje republiku“, na což jim halasně odpovídal: „Kdybyste si radši našly kluky.“ Celá rodina vytvářela prostor pro můj osobní rozvoj a rodinné vztahy byly u nás opravdu moc dobré.
Ano, ale pod vlivem zmíněného P. Koláře jsem konvertoval ke katolické církvi. Bylo to v době, kdy mi zemřela maminka. Svou nemalou roli v tom sehrál také můj vztah k výtvarné kultuře, která je spojena s katolickým prostředím. Dodnes mám ale velikou úctu k evangelické církvi a k evangelíkům. Moc si této tradice vážím, právě i díky dědovi a dalším lidem, kteří byli morálně velice na výši, což mě zavazuje. Na druhou stranu jsem jednoznačně stoupencem Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí a pokouším se to vysvětlit svým evangelickým spolubratřím.
Moji pradávní předkové přišli přes Chebsko až odněkud z oblasti Nizozemí. To moje jméno je opravdu nezvyklé, ale každý odněkud pocházíme. Já si na to moc nepotrpím. Rozhodně jsem nikdy neměl nějaké šlechtické předky a nepatří k mým zálibám po tom pátrat, abych se tím holedbal.

JAN ROYT (* 20. dubna 1955 Roudnice nad Labem) je historik umění, prorektor pro tvůrčí a ediční činnost Univerzity Karlovy. Hlavní oblastí jeho zájmu je křesťanská ikonografie a středověké malířství. Je členem Vědecké rady Národní galerie v Praze. Je autorem řady publikací a také přispěvatelem do Katolického týdeníku.