Už desítky let žijete ve své rodné Olomouci a váš život je spojen s teologickou fakultou Univerzity Palackého. Jak se to přihodilo?

Po ruské okupaci v roce 1968 byl v provincii jednomyslný konsenzus, abychom bratřím salesiánům, kteří směřují ke kněžství, vlastními silami poskytli teologickou formaci. To ovšem předpokládalo nejprve připravit kádr vyučujících. Obrátili jsme se na spolubratry v Krakově. Dostal jsem kontakt na profesora liturgiky na místní teologické fakultě a začal k němu jezdit na konzultace. To ale trvalo pouze dva roky, pak byl v Polsku vyhlášen válečný stav. Proto bylo rozhodnuto, že budeme pokračovat ve východoněmeckém Erfurtu, kde se nás ujali vyučující tamního Teologického studia. Postgraduální studium opět probíhalo formou konzultací, kdy jsem asi čtyřikrát do roka přijel do Erfurtu a strávil tam týden. To už jsem zároveň začal s výukou liturgiky formou bytových seminářů, kam kromě budoucích salesiánů chtěli docházet naši přátelé a příznivci. Na tato setkání, která trvala více než deset let, dodnes všichni rádi vzpomínáme a pro mne to bylo velmi obohacující. Těchto skupin jsem měl asi pět po celé republice.

Pak přišel listopad 1989 a s ním obnova teologické fakulty v Olomouci v následném roce.

Ano. V první řadě bylo třeba zabezpečit výuku. Studentů bylo hodně, ale vyučujících málo. Arcibiskup Vaňák se proto obrátil na představitele řeholních řádů, neboť bylo známo, že u nich i za totality probíhalo ilegální studium. Provinciál mohl tedy nabídnout některé z naší erfurtské skupiny. A tak jsem se bez vlastního přičinění stal odborným asistentem pro obor liturgické teologie. S fakultou jsem spojil 35 let svého života.

Salesiánská spiritualita klade důraz na práci s mládeží. Jak se vám toto poslání dařilo plnit v době totality?

Ve farnostech jsem se kromě běžné farní pastorace věnoval podle možností své síly mladým lidem. Nastoupil jsem jako kaplan v Zábřehu, což byla poměrně živá farnost. Hned v prvním roce se nám podařilo založit čtyři skupiny mládeže, které, až na ministranty, měly krycí jména, abychom zmátli nepřítele. Společenství mladých v maturitním věku mělo přezdívku „Černý kašel“, dívčí schóla „Záškrt“ a skupina velmi malých dětí, které se znaly z výuky náboženství, byla „Bacilci“. Všechny tyto skupiny se scházely v týdenním rytmu. Setkání probíhala na faře, v rodinách, v přírodě, při táboření. To vše pochopitelně nebylo možno utajit. Po třech letech jsem byl přeložen do Branné v pohraničním pásmu. Důvodem bylo, jak jsem se později neoficiálně dověděl z vyjádření od vysokého stranického funkcionáře, že působení kaplana v Zábřehu „rozvrací činnost pionýrské organizace a Svazu mládeže“. A protože i fara v Branné byla místem mnoha setkání, byl jsem opět přeložen do Beskyd do Čeladné, odkud jsem se už po dvou letech ocitl znovu v Jeseníkách ve farnosti Karlovec, kde právě začala stavba vodní nádrže Slezská Harta. Tam jsem strávil deset let. Podle možností jsem dál studoval, pracoval na disertační práci, opravoval kostely. Mezitím jsem se stále „těšil“ pozornosti Státní bezpečnosti, a tak jsem neušel několika výslechům. Ty nejtěžší byly ohledně činnosti salesiánů vůbec. Pokaždé mi nabízeli spolupráci s tajnou policií. Posledních pět let jsem byl dokonce jediným obyvatelem vesnice. Nad touto farností je dnes pětadvacet metrů vody a zůstaly pouze kostel s farou. Když jsem končil své dlouholeté působení vjesenických horách, mohl jsem panu arcibiskupovi pouze oznámit, že výsledkem mé pastorační činnosti je, že jsem potopil jednu farnost.

Během své akademické činnosti jste se zabýval i dějinami liturgie počínaje antikou. Co můžeme dnes načerpat z pramenů raného křesťanství?

Nesmíme propadnout liturgickému archeologismu, kdy bychom se vraceli k formám a hodnotili je pouze podle toho, zda a nakolik jsou staré. Každá liturgická epocha je něčím zajímavá a záleží na tom, jaká kritéria k hodnocení použijeme. Znalost liturgického vývoje je však nepostradatelná, zvláště co se týká liturgických reforem. Jako příklad můžeme uvést tridentskou reformu v 16. století. Mešní liturgie pozdního středověku byla ve velmi špatné „kondici“ neboli formě: nesrozumitelný liturgický jazyk, vsuvky vlastních textů do oficiálních, legendární sekvence, soukromý charakter mše atd. Autoři reformy zvolili tento přístup: odstraňme všechny tyto středověké nánosy a dodatky, a dostaneme se k pravé, čisté římské liturgii. Jenomže výsledkem takové reformy nebyla původní římská liturgie, nýbrž až její středověká podoba, kterou získala přijetím karolinské reformy v 8. století, kdy tato liturgie potlačila liturgii jiných oblastí, aby se pak za několik století vrátila do Říma. Jenže už obohacena prvky těchto liturgií, které s ní později splynuly - a už je nebylo možno rozlišit. Tehdejší stav bádání jiný výsledek neumožňoval. Naproti tomu vatikánská reforma o 400 let později se už opírala o jiné a nové prameny a vrátila se k podobě liturgie starověku, kterou měla zhruba ve 4. století. Ta se vyznačovala srozumitelným jazykem, principem rozdělení služeb a mše jako slavení celého Božího lidu. Exkurz do dějin by byl na dlouhé vyprávění, na závěr pouze uvedu, že běžný pohled na vývoj liturgie je tento: na začátku byla jednota, pak nastala diverzifikace a pluralita. Jenže skutečnost je opačná: na začátku byla pluralita různých liturgií, která byla později potlačena ve prospěch uniformity.

Zabýval jste se také židovskou bohoslužbou. Jak souvisí s křesťanskou liturgií?

Tuto tematiku jsem si nevybral, ale byla mi určena. Profesor v Krakově Waclaw Swierszawski mi hned na začátku stanovil téma disertační práce: Od židovské beracha ke křesťanské eucharistii. Beracha-žehnání je základní způsob židovské modlitby. Zvláště významné jsou modlitby k jídlu: na začátku jídla modlitby nad chlebem a lámání chleba, po jídle modlitba nad kalichem vína. Křesťanská eucharistická modlitba oba tyto prvky spojuje v jednu modlitbu. Ježíš pro své vrcholné sebedarování nepoužil prvky liturgie chrámové ani synagogální, ale domácí. To je pro mě stále fascinující.

Přejděme k současným otázkám liturgie. Není to tak dávno, kdy společností rezonovala kauza „Hospodin v hospodě“. Nezabývejme se stranami sporu, ale vyvstává tu otázka formy a obsahu liturgie.

Toto rozlišení je možná trochu schematické, ale lze je použít. Poznání a porozumění obsahu je klíčové a poskytuje podklad pro volbu formy. Vždy je potřeba reflektovat podobu liturgie v souvislosti s tím, kde se bude slavit a kdo bude subjektem tohoto slavení. Joseph Ratzinger ještě jako mladý teolog v jedné své studii v době koncilu charakterizuje bytí člověka třemi dimenzemi, existenciály: dějinnost, tělesnost a spolubytí s druhými. Člověk je tedy bytost vržená do časů, do dějin, což znamená proměnlivost, změnu, vývoj. Rozměr tělesnosti představuje spojení s celým hmotným světem a člověk bez vztahu s druhými nemůže být plně člověkem. A Ratzinger k tomu říká, že to, co platí o lidské osobě, musí platit i pro liturgické slavení. I ono nese pečeť dějinnosti, proměnlivosti, užívá úkonů, symbolů a hmotných prvků. A nikdo nemůže být bez živého společenství s druhými. Chceme-li posuzovat kvalitu liturgie, měli bychom vždy k těmto existenciálům přihlédnout.

Jak by měla vypadat teologická fakulta pro 21. století?

Teologie není věda o Bohu. Je to systematická reflexe Božího sebesdílení podle svědectví víry církve. Boha nemůžeme nezúčastněně zkoumat jako předmět, ale je nutno reflektovat skutečnost, jak se Bůh vůči nám projevuje. Ale ani zde nesmíme zapomínat, že se nám vždy zjevuje a sdílí jako tajemství, a sice jako skryté, nepochopitelné, absolutní tajemství všeho bytí, o němž ovšem z Ježíšova přístupu víme, že je absolutně láskyplné. Teolog stojí ve službě tohoto mysteria. To platí obecně pro každou dobu. Když se ptáte na současnost, rozhodně lze akcentovat ekumenický rozměr, svobodu teologického bádání, užší propojení tří složek tradice: magisteria, teologického bádání a také smyslu a citu pro víru (sensus fidei) celého Božího lidu. Teologie by si měla ponechat jakýsi „prorocký“ rozměr, nejen omílat staré poučky, ale hledat cestu vpřed.

V Olomouci je nyní možné studovat teologii také online. Jak hodnotíte tento nový program, který umožnil studium širokému okruhu zájemců?

Hodnotím to velmi pozitivně. Je o něj stále velký zájem. Garantem tohoto programu byla hned od začátku naše milá kolegyně Gabriela Vlková, která nás před nedávnem opustila a ví už v teologii trochu víc než my, kteří si musíme ještě chvíli počkat.

Dožíváte se osmdesáti let. Ohlížíte se v tuto chvíli pouze zpět, nebo se díváte i trochu vpřed?

Prožil jsem dlouhý a dobrodružný život a pochopitelně myslím i na jeho závěr. Věřím, že smrtí vstoupím do jiného způsobu existence, kdy nám k popisu jeho podoby chybí jakékoli kategorie. Tato moje víra je nesena vírou v Kristovo vzkříšení. Jsem příznivcem teorie o posledním rozhodnutí ve smrti, o vzkříšení ve smrti, je mi sympatická tzv. dialogická nesmrtelnost atd. Ale to všechno nic neznamená a je podružné, protože - jak říká židovská moudrost - „všechno je jinak“. A tak se pomalu všech teorií začínám zbavovat a zcela už mi stačí například slova žalmu: „Ztišil, zklidnil jsem své srdce, jako dítě v klíně matky, jako dítě zkonejšené, ztichla ve mně duše má.“ Ale přece jenom si vzpomínám, že jsem na jedněch exerciciích uvažoval o životě a smrti a napadla mě otázka, co asi jako první řeknu, až před Hospodina předstoupím. A vyšlo mi toto: „Bože, moc hodný jsem nebyl, ale snad jsem tě měl aspoň trochu rád.“

P. FRANTIŠEK KUNETKA SDB se narodil 26. listopadu 1945 v Olomouci. V roce 1969 vstoupil k salesiánům a o pět let později byl vysvěcen na kněze. Působil nejprve v Zábřehu, následně v Branné na Šumpersku, Čeladné a v dnes již zaniklé obci Karlovec na Bruntálsku. Už za totality tajně studoval teologii v Krakově a Erfurtu. Od roku 1990 působí na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci. V roce 1993 dosáhl titulu docent a v roce 2008 byl jmenován profesorem. Po celou dobu své akademické činnosti se věnuje oboru liturgické teologie.