Jak vzpomínáte na otevření Hospice sv. Jana Nepomuka Neumanna v Prachaticích?

Je to, jako by to bylo včera. Pacientům jsme se otevřeli 1. listopadu 2005. Vše bylo nablýskané, čisté, voňavé, dychtivý personál v očekávání, ale pacient žádný. Přes několikaměsíční propagační kampaň nikdo. Zapůsobily zde předsudky, obavy a jistě i další důvody. Prvního pacienta jsme přijali teprve následující den. Bylo 2. listopadu, Dušiček. Nejenže byl tento pacient hospitalizován ve svátek, který má k hospicovému dílu blízko, ale navíc byl povoláním lékař, a ještě ke všemu pokřtěný Jan Nepomuk. Kdo věří na náhody, ať si jim věří, ale podobné náhody nás provázejí po celých dvacet let – ať už se týkají založení samotného hospice či toho, kolik úžasných a krásných lidí tento dům přitáhl v něm pracovat.

Kolik pacientů jste za ta léta měli a jací byli?

Za dvacet let jsme na věčnost doprovodili téměř čtyři tisíce lidí, kteří se svěřili naší péči. Výraznou většinu tvořila onkologická onemocnění. Při péči o umírající jsme byli svědky řady nevšedností – hmotných i duchovních. Doprovodili jsme na „druhý břeh“ života 103letého kmeta i krásnou 22letou dívku. Věnovali jsme se bez rozdílu nevěřícím i zbožným duším, setkali se s lidmi prostými i vzdělanými nebo významnými vědci. Čelili jsme bezohlednosti a atakům hospitalizovaného bezdomovce, který na sestry neváhal vzít nůž, ale většinou jsme se dočkali vděku ušlechtilých duší. Doprovodili jsme kněze a řeholní sestry na konci jejich dní, ale i ty, kdo je dříve pronásledovali, tedy estébáky či důstojníky Československé lidové armády. Plakali jsme s plačícími a radovali se s radujícími, prolili velké množství slz a zažili ještě větší množství radosti a úsměvů s těmi, kteří nám byli a jsou svěřeni.

Dají se u vás čekat i zázračná uzdravení? Vrátil se někdo z hospice domů?

Ano, jednou jsme tenhle výjimečný případ zažili. Jednalo se o pacientku plně indikovanou do hospice. Inoperabilní nádor, metastázy, veškerá léčba neúspěšná, hmatné tumory v celé dutině břišní. Po měsíci od přijetí se její stav nikterak nezhoršoval, ba naopak. Po dalších dvou či třech měsících se její stav opět zlepšil, hmatné tumory žádné. Odeslali jsme ji na podrobná vyšetření – a nikde nic. Po dalším krátkém čase si sbalila věci, sama čiperně odešla na nádraží a odjela veřejnou dopravou domů.

Váš hospic ale nabízí i jinou pomoc…

Ano, další stovky potřebných lidí využily naši odlehčovací službu, někdy jí říkáme respitní pobyt. Využívají ho obětavé rodiny, které o svého blízkého pečují doma a potřebují si odpočinout na dovolené. V areálu lůžkového hospice se po dvou dekádách mnohé změnilo. Za pomoci dobrovolníků jsme vybudovali v zázemí hospice park, který je k dispozici nejen pacientům, ale i veřejnosti, a stal se pomyslnou třetí vstupní branou do historického centra města. Park během roku žije kulturními vystoupeními, hudebními i divadelními. Veřejnost překonala počáteční ostych a našla si do těchto míst cestu.

Sochu sv. Jana Nepomuka Neumanna v parku tenkrát žehnal biskup Jiří Paďour, který na sklonku života zamířil právě k vám.

Pan biskup Paďour nás měl rád a my jeho také. Jsem vděčný, že nám bylo dopřáno mu v posledních dnech života pomáhat a že jsem mohl být u něj.

V hospici u vás potkáváme i řeholnice nebo kněze.

Sestry boromejky či lomecké františkánky u nás pracovaly na různých pozicích od počátku – jako zdravotní sestry, staniční sestra, ošetřovatelky či pastorační asistentky. Naneštěstí je to už minulost, protože i jich ubývá a nové nepřicházejí.

Chtěl byste se u vás postarat o své nejbližší? A kde byste chtěl svou pozemskou pouť zakončit vy?

V těchto dnech je to právě rok, kdy jsem v hospici dochoval tatínka. Před lety i svou babičku. A já? Bude-li to třeba…

Loni jste také při odchodu vašeho tatínka děkoval všem spolupracovnicím.

Předchozí tři týdny totiž strávil v jedné z pražských fakultních nemocnic. Tři týdny marných nadějí a rychlého chřadnutí, kdy se z chodícího člověka stal imobilní pacient zcela upoutaný na lůžko. Tři týdny nezájmu o člověka, tři týdny tátových proseb, abych ho vzal pryč. Nejvíce mne zasáhla ta poslední: „Já tě poslechnu úplně ve všem, jenom mne, prosím, odtud dostaň.“ Tatínek nebyl onkologicky nemocný, tudíž jsem velmi váhal vzít ho do našeho hospice, aby se to nejevilo jako protekce. Nakonec jsem ho přece jen nechal přeložit. Taťka byl rád a vděčný. Už jen obtížně mluvil, ale dokázal zažertovat se mnou i se sestřičkami. A když už nemohl mluvit vůbec, alespoň se šibalsky zakřenil, což byla největší pochvala, protože byl spokojený.

Jak jste tatínkovo odcházení prožíval?

Záleželo mi na spáse jeho duše, ale nevěděl jsem, jak na to. Tatínek byl pokřtěný, už jako malý ministroval, ale po roce 1948, kdy mu bylo devět let, ho rodiče od kostela i náboženství zřejmě odvedli. Věřících si ale vážil a říkával o nich: „To jsou křesťané, budou to slušní lidé.“ Poslední roky života měl k víře stále blíže. Když nás navštěvoval ve Vodňanech, kde bydlíme, vždycky jsme chodili za jeho rodiči na hřbitov. Připojoval se tam s námi k modlitbám, které jsme nahlas říkali, jako by se na ně z minulosti rozpomínal. Po deseti dnech něžné péče v hospici, milých slov a laskavých úsměvů mých spolupracovnic táta zemřel a vrátil se ke svému Stvořiteli. Děkuji sestře Bohuslavě, protože byl nakonec smířený a zaopatřen svátostmi. Poslední den odpoledne jsem u něj seděl, držel jej za ruku a modlil se růženec. Tekly mi slzy. Přišla jej zkontrolovat Míša H., a když nás viděla, zůstala a hladila mě po rameni. Jen tak v tichu, nemohl jsem mluvit. Večer pak P. Tomáš Paradič sloužil za tátu mši svatou, na které jsme s manželkou mohli být společně u sester boromejek v kapli. Udělil mu svátost pomazání nemocných. Nad ránem taťka zesnul. Děkoval jsem všem, věděl jsem, že jsou skvělí, ale v téhle osobní chvíli jsem to i prožil.

Co ještě nabízíte těm, kdo takto doprovázejí své blízké?

Rodinám, které na sebe vzaly břímě péče o blízkou osobu, je k dispozici půjčovna pomůcek. Vypůjčit si mohou nejen běžné kompenzační pomůcky, ale také automatická polohovací lůžka, koncentrátory kyslíku, aktivní antidekubitní matrace aj. Zbudovali jsme vzdělávací centrum, kde se poskytují kurzy, přednášky, semináře, školení pro zdravotnickou i laickou veřejnost.

Kdo v hospici nebyl, neumí si představit, jaká je tam atmosféra a s čím se pracovníci setkávají. Dá se to sdělit?

Jaký je denní pracovní chléb kolegů? Zápach, nářek, krev, stolice, zvratky. Permanentní potřeby pacientů, dokonce i rozmary. Jejich strach a výčitky svědomí, smutek z jejich nezvedených dětí, z rozvrácených rodin. Fyzická manipulace s těžkými jedinci je s trochou nadsázky tréninkem vzpěračů. Dále je nutné být vždy k dispozici, ve střehu ve dne v noci. Proto pro nás tolik znamená úleva a vděk pacienta, děkovný dopis rodiny, podpora dárců či přízeň okolí. Vaše málo je pro nás hodně. Naše dřina se tím stává snesitelnější a motivace do práce je větší.

Co vás na téhle fyzicky i psychicky náročné službě a práci těší?

Nahlížím-li na osudy našich pacientů, jež jsme dochovali, objevuji, co znamená skutečný úspěch. Snad je to smíření, odpuštění, pokora, láska, vděčnost, urovnané rodinné vztahy a spatření dobra při ohlédnutí se zpět. Ostatní nebývá důležité. Poznávám život, který nespočívá v sebeobslužné soběstačnosti, vyvinuté muskulatuře, hebké pleti nebo bezvadné funkci svěračů. Jeho skutečná hodnota je ve schopnosti milovat a být milován, v umění dávat, ale i přijímat, v dobrotě srdce. Plodem pak bývá ovoce v podobě vděčnosti, úsměvu, něhy, klidu, pokoje a smíření. Tedy to, co je v životě nejdůležitější.

K práci s umírajícími, která je náročná na psychiku, je možná potřeba i jistá zdravá dávka černého humoru. Prý jste o tom vydali knížku.

Ano, jmenuje se „Vinnetou se chce bratřit“ a jsou v ní zaznamenány veselé příhody ze života prachatického hospice. Lze v ní nahlédnout pod roušku hospicového světa, který je hezčí, radostnější, bezbolestnější i veselejší, než si mnoho lidí myslí. Z došlých ohlasů na knihu od čtenářů uvedu aspoň jeden: „Včera mi ji kamarádka přivezla. Řehtala jsem se celej večer. Je hezký, jak lidi, kteří vědí, že brzy přijde smrt, jsou až syrově upřímní… Je to dojemné, nadějeplné, důstojné a je to důkaz toho, že smrt nemusí být jen smutná.“

Jste ředitelem Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče. Co byste chtěli zlepšit a čeho dosáhnout?

Naše asociace je malá. Sdružuje organizace poskytující lůžkovou a domácí hospicovou péči a garantuje kvalitu jejich služeb. Cílem je prosazování a podpora hospicové péče, která vychází z úcty k člověku jako jedinečné neopakovatelné lidské bytosti. Asociace prosadila uzákonění lůžkové i domácí hospicové péče. Ve spolupráci s ministerstvem zdravotnictví se podílela na vytvoření prvních českých standardů kvality hospicové péče a na kodifikaci úhradového mechanismu pro lůžkové hospice z veřejného zdravotního pojištění. Přispěla k tomu, že v každém kraji je vybudovaný lůžkový hospic. Za dvacet let svého působení se také významně zasloužila o proměnu české společnosti ve vnímání smrti a umírání. Jak řekl zpěvák irské skupiny U2 Bono Vox: „V životě se snažíte dělat to nejlepší, co umíte, abyste si zachovali svou důstojnost; při umírání je někdy třeba, aby vaši důstojnost hájil někdo jiný.“

ROBERT HUNEŠ (*1968) absolvoval Pedagogickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, Vysokou školu zdravotnictví a sociální práce sv. Alžběty v Bratislavě a manažerské studium v Praze. Dvanáct let vyučoval na vodňanském gymnáziu, od roku 2005 působí jako ředitel lůžkového Hospice sv. Jana N. Neumanna v Prachaticích, který je i zřizovatelem domácích hospiců v Českých Budějovicích, Strakonicích, Prachaticích a Českém Krumlově. Je držitelem ocenění Výboru dobré vůle Olgy Havlové (2011), ocenění Osobnost roku 2015 v sociálních službách a ceny hejtmanky Jihočeského kraje Zlatá šupina za rok 2020. Je prezidentem Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče, členem Rady poskytovatelů zdravotních služeb ministerstva zdravotnictví a (spolu)autorem několika knih. Bydlí ve Vodňanech, s manželkou Klárou má tři dospělé děti.