Pocházíte z Havířova, ale své vzpomínky často spojujete s Žermanickou přehradou a Beskydami. Proč?

Narodil jsem se sice v Havířově, prožíval jsem tam dětství i všední dny školního roku, ale rodinu mám v Soběšovicích a Domaslavicích u Žermanické přehrady v podhůří Beskyd. Vodou této přehrady jsem doslova odkojený. Pro mě bylo velkým darem, že jsem mohl vyrůstat ve městě a zároveň na vesnici, protože vesnice poskytuje chlapcům spoustu vyžití: stavění bunkrů, běhání po lesích, po horách, poznání závazků práce a hospodářství, v létě plavání v přehradě, v zimě bruslení a navazování celoživotních přátelství. Dalo by se o tom mnoho vyprávět…

Jak vzpomínáte na své dětství?

Měl jsem velmi krásné dětství, vyrůstal jsem obklopený láskou nejbližších a celé široké rodiny. Moji rodiče, zvláště maminka má takový jižanský temperament. Určitě se to odráží také v mém naturelu. Jsem za to vděčný!

Kdo byl u vás doma z rodičů přísnější?

Vždycky jsem říkal, že maminka je jako metro. Stáli jste někdy na perónu v metru? Soupravu ještě není vidět, ale tlak vzduchu z tunelu vám dává tušit, že se blíží. A to byla naše maminka. Byla autoritativní, ale s láskou. Když se vracela z třídních schůzek, pokaždé konstatovala stejné výčitky: „Maro, ten prospěch je docela dobrý, ale proč musíš být šašek třídy? Všichni učitelé si stěžují, že se pořád předvádíš.“ Já jsem to ale miloval! Mám radost, když je veselo a lidé kolem mě se smějí. Až jednou umřu, přál bych si, aby se lidem při vzpomínce na mě vyloudil úsměv na tváři. Tatínek nemusel nic říkat, ovládal výmluvný pohled. Zamračil se, a už jsme se sestrou věděli, co máme dělat. Dostal jsem od něj výprask jen jednou v životě. Bylo zvláštní, že když šla maminka na třídní schůzky, vytáhl harmoniku a hrál. Zřejmě potřeboval uklidnit atmosféru. Hrával pravidelně (směje se).

Chtěl jste být vždycky knězem?

Ano! Od raného dětství. Později jsem toužil být lékařem. Lákala mě traumatologie, chirurgie nebo jezdit se sanitou. Zkrátka fofr, akce, frajer. Později jsem chtěl být zase pilotem velkých dopravních letadel. A v kněžství se nakonec sešlo obojí. Ve výšinách se pohybuji i bez letadla a svým způsobem léčím a skalpel k tomu nepotřebuji.

Vedla vaše cesta po střední škole hned do semináře?

Hned. Jak jsem řekl, knězem jsem chtěl být od malička, asi od čtyř let. To prostředí mě přímo magneticky přitahovalo, lákalo, utvářelo. Ve farnosti Domaslavice jsem poznal jedinečné osobnosti kněží, také mé celoživotní přátele, kamarády – a chtěl jsem být jako oni. Záviděl jsem třeba klukům ministrantům, protože mi přišli jako andělé. Měli takovou lajnu charakteru a dokázali třeba kroužit nad hlavou osmičky s miskou žhavého uhlí na kadidlo. Hrál jsem také na klavír a varhany, a proto byl pro mě zásadním místem i kostelní kůr. Zkrátka život ve farnosti mi poskytl prostor k růstu, poznání, zkušenostem, vyžití a vztahům.

Není zvláštní, že pocházíte z nepraktikující rodiny a zároveň jste od malička chtěl být knězem?

Možná kdybych v praktikujícím prostředí stále byl, by mi tak úplně kouzelné a přitažlivé nepřipadalo, nepoznal bych hodnotu mnoha věcí. My jsme do kostela pravidelně nechodili. Ale širší rodina mi poskytovala na dálku dostatečně silný příklad. A mně se to moc líbilo. Kdybych měl jednou přece jen rodinu, toužil bych žít jako oni. Zkrátka příklady táhnou.

Jak na vaše rozhodnutí stát se knězem reagovali rodiče?

Z doslechu vím, že táta, který od nás odešel, této myšlence nebyl příliš nakloněn. Maminka našlapovala velmi prozíravě. Dala mi úplnou svobodu. Nikdy mi mé rozhodnutí nevymlouvala ani mi ho zvlášť neschvalovala. Myslím, že čekala, jak se vše samo přirozeně vyvrbí. Zřejmě to od ní vyžadovalo velkou vnitřní sílu. Zajisté ji ale nakonec přesvědčilo mé štěstí a také bohatství, které jsme nalezli ve společenství církve a mnoha nových, vzácných a požehnaných přátel, kteří se stali nerozlučnou součástí našeho životního příběhu. A co si budeme namlouvat, myslím, že jako správná maminka moc dobře uměla odhadnout, co se v jejím dítěti klube. Slovy Písma: „Všechno uchovávala ve svém srdci a rozvažovala o tom…“

A co vaše puberta?

Doufám, že stále trvá! Dělám pro to, co mohu! (směje se). Nikdy jsem netoužil být přezrálý, uvědomělý, vážný a důležitý. Přeji to každému, ale nezávidím! Když to období určité lehkosti přejde, zpravidla bývá po legraci. Jeden z mých kolegů mi jednou řekl: „Blbost je dar, snižuje zodpovědnost!“ A to mi vyhovuje (směje se). Ovšem ona puberta, na kterou se ptáte jako na úsek dospívání, byla skvělá, žitá naplno. Rád vzpomínám na všechny školní průšvihy, první lásky, pařby, probdělé noci s kytarou i radikalitu duchovního života, odvahu a upřímnost, kterou dospělí nazývají drzostí. Odhodlání a hledání, všechny omyly i chyby, pocity, že mi nikdo nerozumí a já nerozumím nikomu, snahu organizovat i neorganizovatelné, objevování široširého světa a možností, které život nabízí. Bože, jak to dospělým chybí… Šněruje nás smrt – a to není dobře! Latiníci říkají: Modus vivendi non est modus moriendi (Způsob života není způsob umírání)!

Takže jste byl rošťák i v semináři?

No jejda. Taky mi bylo o 25 let méně. Takže v rozkvětu! (směje se). Seminář byl v té době velmi zdravým prostředím přirozené regulace. Dům hučel davem chlapů, solitérních osobností a naši báječní představení měli charisma pomoci nám k setrvání, nebo odchodu. Nastupoval jsem s tím, že šíleně toužím být knězem, ale jestli to má být jinak, vypadnu. A já ze semináře vypadl, ale až po svěcení. Nedávno se moji přátelé ptali pana rektora Šímy, jak se jim dařilo mě v semináři předělat. On mávnul rukou s povzdechem: „Ten je nepředělatelný!“ (směje se).

Máte svůj vzor? V kněžství nebo v životě?

Mým velkým vzorem je sv. Jan Pavel II. On byl pro mě rozhodující právě v pubertě. Asi v patnácti letech jsem se s ním setkal při audienci v aule Pavla VI. v Římě. Když se k nám blížil, řekl jsem mu polsky: „Svatý Otče, máme vás moc rádi.“ A on se na mě usmál a řekl mi: „Tak to dokaž.“ Od toho okamžiku jsem bezpečně věděl, že chci být knězem. Jinak mám kolem sebe vskutku mnoho vzorů: v rodině, mezi svými přáteli, v mnoha kněžích. Ten výčet by byl delší než litanie ke všem svatým. Tak člověk stále vděčně poznává, kolik nám Bůh posílá do života andělů inspirace. A přímou úměrou má člověk výčitky svědomí, jak zaostává…

Stojíme na prahu vánočního času. Jak jste slavili Vánoce, když jste byl malý?

My jsme s rodiči slavili Vánoce ve městě, kde bylo všechno načančané, moderní, čisté a hojné. Ale já se vždycky nejvíce těšil na to, až na Boží hod nebo na Štěpána pojedeme k babičce do Soběšovic nebo k tetě Mařce do Domaslavic. Teta bydlela v dřevěné chaloupce, měli jsme tam „izbečku“, komůrku, jako v tom filmu Na samotě u lesa. Tam to bylo úplně jiné. Prožíval jsem tedy Vánoce v takové polaritě. Na jedné straně to rozmazlené, komfortní, městské. Ale pak i to, že mnohdy nebylo snadné se na chalupu dopravit pro třeskuté mrazy a závěje sněhu, jehož peřiny způsobovaly ohlušující, hluboké ticho okolí. Noční obloha plná třpytivých hvězd a hrozících omrzlin, které člověka popoháněly k cíli – ohřát se u rozžhavených kamen, kde praská dříví a voní sušené houby, byliny, ovoce, bramborové placky „na blaše“ (na plotně – pozn. red.) s meltou… Ráno nás budilo kohoutí kokrhání a spokojené kdákání slepic, hopsání králíků pod jednou střechou, vrzající dveře a ledová voda, kterou jsme museli nanosit dovnitř, abychom se v ní mohli umýt. Zkrátka vjemy jiného světa, takového gruntového, krásného, lidského a šťastného. A do toho návštěvy farního kostela. To všechno je pro mě stále pohádkou, která ve mně v tomto čase vždy ožívá.

Máte vánoční tradici?

Když mi okolnosti jen trošku dovolí, snažím se každý rok den předem nebo během Štědrého dne nadechnout atmosféry chléva a „vůně“ prostředí, kde se narodila Spása. Být aspoň na chvíli tam, kde to všechno začalo. Někteří mí přátelé to vědí, a proto mě už tradičně čekají, že přijdu na kus dobrého slova, na čaj, a chvíli mě nechávají samotného v chlévě. Vnímám to jako modlitbu, rozjímání, pocit vděčnosti a zmíněnou pohádku mého dětství.

Mnohdy v promluvách odkazujete na klasickou literaturu. Jste velkým čtenářem?

Rád bych, ale nemám na to moc času. Většinou musím číst zrovna to, co nutně potřebuji k přípravě na natáčení. Když natáčím s člověkem, který je fundovaný v některém oboru – atomová energie, kardiochirurgie, psychiatrie, umění, politika – potřebuji se v tom také zorientovat a mnohé si nastudovat. Takže čtu kde co a dohromady nic. Ale právě teď je období dlouhých zimních večerů, kdy opět sahám tradičně po Erbenovi a Němcové. Zřejmě je to proto, že v nich nalézám nejen krásu slov a netypických jazykových obratů, ale především moudrost a vůni věků.

Jak se dá skloubit kněžství a natáčení v televizi?

Beru to jako dobrou službu především sám sobě. Jsem totiž od podstaty děsně líný člověk. A tohle mě nutí studovat, hledat, ptát se, dovídat. Nejčastěji věnuji přípravám noční hodiny. Je to vlastně součástí hlásání evangelia. Sdělovací prostředky jsou určitou formou kazatelny. Pořad „Dokořán“, který dělám, je záležitostí otevřenosti, nejen tématům, ale i lidem. Nevystupují tam jen hluboce věřící a praktikující hosté, ale i lidé hledající nebo s námi sympatizující. A na tom stavím, protože Pán Ježíš říká: „Kdo není proti nám, je s námi.“ To je dobré vědět. Církev není jen počet lidí sedících v lavicích při nedělní mši svaté jako „výběr z hroznů“. Jindy spíše hrozný výběr (směje se). Ale v jistém slova smyslu církev zahrnuje i ty, kdo nejsou proti nám. Právě tím je církev bohatá.

Tato vaše setkání mohou být i přirozenou evangelizací.

Mnozí lidé nám vůbec nejsou vzdálení. Jen některé věci jinak nazývají, prožívají nebo nahlížejí. Je to velká pomoc i pro nás, kdo jsme se uzavřeli do světa naší terminologie, patosu… A svět nám kvůli tomu nerozumí. Je to pro něj směšné, ujeté, divné, nežitelné či nepochopitelné. Takže nám poskytují skvělou službu, abychom se lépe vyjadřovali, více světu rozuměli a kvalitněji k němu přistupovali. Potřebujeme se navzájem! Konec konců, někdy to jde lépe i beze slov. Nevěříte? Zadívejte se do vánoční oblohy, a pochopíte, že i němé hvězdy mohou být výmluvnou řečí nebes. Možná právě proto, že nemluví a září!

MONIKA PUSTOVKOVÁ, spolupracovnice redakce 

P. MARIÁN POSPĚCHA (nar. 20. dubna 1976 v Havířově) je farářem v Dolní Lutyni na Karvinsku, zároveň pracuje jako moderátor v televizi Noe.