Vy i váš manžel pocházíte z Prahy a žijete tam. Jak se stalo, že jste si koupili chatky nedaleko Chlumu u Třeboně?

Jezdila jsme sem jako dítě na tábory. Tady jsme se také s manželem před 45 lety poznali: já jako praktikantka, on jako vedoucí. Měli jsme to tu rádi. Když po revoluci majitel objektu začal ukončovat svoji činnost, řekl manžel tehdejší paní hospodářce: „Růženko, až to bude na prodej, tak mi zavolej.“ A Růženka o deset let později opravdu zavolala.

Jaké byly vaše začátky?

Naše současné Chatky na jihu byly původně součástí většího areálu, který jsme koupili v roce 2004 spolu s kamarádem. Ale moc to nefungovalo, a proto se o čtyři roky později prostor rozdělil na dvě části. Ta naše zůstala bez vody a elektřiny. Vzpomínám, jak jsme sem vozili vodu v lejtě (cisterně – pozn. red.) a svítili svíčkami. Na lidi z města to byl nezvyk, ale mělo to své kouzlo.

Co bylo třeba udělat, abyste areál mohli uvést do provozu?

Protože jsme ve II. zóně Chráněné krajinné oblasti Třeboňsko, vše bylo velmi složité. Dva roky trvalo, než se nám podařilo přivést už tu zmíněnou vodu a elektřinu. Předcházejícím majitelem areálu bylo ČKD naftové motory, proto byl například všude umakart a továrenské zářivky. Ale já mám ráda, když věci ladí, když jsou ze dřeva a vše je na pohled příjemné, včetně květinových záhonů. 

Na všechno jsme si museli vydělat v naší pražské firmě, o dotace jsme žádat nechtěli. Čtyři roky jsme tu pracovali o víkendech a všech dovolených. Na brigády přijížděly i naše tři dospělé dcery a jejich partneři. Strávili jsme tady těžké i hezké chvíle.

Nechtěli jste to někdy už vzdát?

Překážky byly chvílemi velké, takže moje psychické a fyzické síly byly někdy na dně. Ale málokdy v životě jsem byla Bohu blíž. Byly to moje soukromé exercicie. Přemýšleli jsme také nad tím, že každý předcházející majitel odsud ve své době odcházel s hořkostí, včetně Dělnické tělovýchovné jednoty v 50. letech. A nikdo těm majitelům za jejich práci pořádně nepoděkoval. A tak jsme si řekli, že musíme začít úplně nanovo. Sezvali jsme celou rodinu a přátele, uspořádali malou slavnost a požádali děkana z Třeboně (do jeho farnosti jsme chodili), aby toto místo požehnal. Hlas pana děkana během žehnání byl slyšet až na druhý břeh Lužnice a při kropení svěcenou vodou byl důkladný. Od té doby se nám dařilo potkávat lidi, kteří nám v různých věcech hodně pomohli. Bůh tomuto místu a jeho využití požehnal.

Komu pobyty v kempu nabízíte?

Když jsme před lety rekonstrukci areálu dokončovali, rozhodli jsme se, že nechceme, aby se stal typickým komerčním kempem, pouhým podnikatelským záměrem v jižních Čechách. Přáli jsme si, aby náš kemp byl místem setkávání věřících rodin z celé republiky a ze všech církví. Chtěli jsme, aby to bylo místo nových přátelství, které si lidé zamilují. Proto jsem tehdy inzerovala pouze v Katolickém týdeníku a Českém bratru. Napřímo jsem oslovila centra pro rodiny a mládež. Naše prostory jsme nabídli také zaměstnancům neziskovek a hospiců. 

Zpočátku lidé přijížděli zvolna, dnes už je to výrazně lepší. Hlásí se věřící i nevěřící, jednotlivé rodiny i celé skupiny. Například už dvanáct let k nám jezdí skupina rodin kolem manželských setkání z Ostravska a osm let farní společenství z pražského Spořilova. Letos jsme tu měli nevěřící rodiny s dětmi, které se věnují bojovému umění taichi. Také zde probíhal teambuilding zaměstnanců třeboňské Hospicové péče sv. Kleofáše a telčské sociální služby Sdílení. Našimi nejčastějšími hosty jsou ale evangelické rodiny, které tu tráví své sborové dovolené.

Kdo se během sezóny o kemp a hosty stará?

Jsme to my. S manželem jsme se rozhodli, že tady nebude žádný třetí člověk. Prvních deset let, dokud jsme ještě měli v Praze firmu a zaměstnance, to bylo náročné. Střídali jsme se tu. Dnes už je to klidnější. Když přijedou hosté, doporučíme jim hezké cyklostezky, koupání v pískovnách a kam na výlety. Řekneme jim, kde jsou obchody, lékař nebo kostel, ale také kam jít na houby nebo na borůvky. A také jim rádi ukážeme naši lesní kapli, ke které vede hezká procházka podél řeky a kterou vytvořili naši první návštěvníci, mladí muži z Hnutí fokoláre.

Máte tu 12 chatek a několik budov se zajímavými názvy. Proč zrovna Vyhlídka, Zátiší nebo Rybárna? A k čemu slouží?

Když jsme tu pracovali, potřebovali jsme jednotlivá místa nazvat, abychom věděli, kam máme něco donést a kde je potřeba to či ono udělat. Některé názvy jsou původní, jiné jsme vymysleli. Třeba budova, ve které nabízíme čtyři pětilůžkové pokoje, je nejvyšší, a proto jí říkáme Vyhlídka. Zátiší je původní název budovy a hosté ubytovaní ve Vyhlídce v ní mají k dispozici kuchyňku, hernu a pergolu. Rybárna je název odvozený od předchozího ředitele z ČKD, který rád chytal ryby a v této budově měl mimo jiné držáky na pruty. Dnes se v ní nachází prosklená veranda s knihovnou, prostorná klubovna s krbovými kamny a herním koutkem, Poustevna a také velká zařízená kuchyň pro hosty ubytované v chatkách. Přistavěli jsme k ní před lety velkou prosklenou verandu s výhledem na Kostěnický potok, které říkáme Paluba.

Co je zmíněná Poustevna?

Jako správci jsme tady s manželem neustále uprostřed dění. Uvědomili jsme si, že stejně to mají kněží, kteří jsou pořád mezi lidmi. To nás vedlo k nápadu, že jim připravíme Poustevnu. Jsou to fakticky dva spojené pokojíky v budově Rybárny. Sousedí s vybavenou kuchyní, kde si mohou vařit. Kněžím tak nabízíme možnost přijet si odpočinout do ticha. Ideálně v době, když už je voda napuštěná v trubkách, ale ještě tu nemáme hosty, tedy v květnu či v říjnu a při neobsazenosti i v červnu a září.

Když jste před 20 lety rekreační areál kupovali, tušili jste, co vás čeká?

Vůbec jsme to nevěděli. Při rekonstrukci se objevilo tolik překážek, že jsem mívala bezesné noci. A teprve během pobytů našich hostů jsem se postupně učila zvládat technický provoz areálu – já, která jsem doma nevyměnila ani žárovku. Přesto bychom s manželem chtěli povzbudit každého, kdo stojí před rozhodnutím, zda se pustit do něčeho nového a neznámého: nebojte se do toho jít. Když to bude činnost pro dobrou věc, bude vaše dílo určitě požehnáno.

IVA NEUMANNOVÁ (*1963) vystudovala nejprve učitelství pro mateřské školy a ve 40 letech zahradní architekturu. V rodinné firmě zabývající se autorizovaným prodejem zahradní techniky značky Husqvarna vedla 28 let účetnictví, daně a mzdy. Dosud navrhuje a realizuje rodinné zahrady. Od roku 2012 Iva a její manžel Emanuel provozují prázdninový areál „Chatky na jihu“ nedaleko Chlumu u Třeboně.