Vzdělávací projekt organizace Člověk v tísni „Jeden svět na školách – Příběhy bezpráví“ nabídl na podzim dokumentární filmy o komunistické totalitě. Při zahájení 20. ročníku se v pražské Lucerně předávaly Ceny Příběhů bezpráví. Získali ji Kristina Marie Zachovalová, řeholnice z Kongregace dcer křesťanské lásky sv. Vincenta de Paul, a politický vězeň Leo Žídek, který od mládí aktivně vystupoval proti komunistickému režimu, za což strávil řadu let ve vězení. Dále cenu obdrželi Václav Blabolil alias Bahňous, signatář Charty 77 a představitel severočeského undergroundu.

Spojeni osudem

Oceněné navrhla studentská porota vycházející z prací středoškoláků, kteří se účastnili projektu „Z místa, kde žijeme“. Studenti z boskovického gymnázia zde zachytili příběh řeholnice Kristiny Zachovalové z Brna spolu s osudem ruského kněze Grigorije Michnova nesouhlasícího s válkou na Ukrajině, třebaže mu za to v Rusku hrozí vysoký trest.

Řeholnice, která je dlouholetou zdravotní sestrou pečující o nemocné, vyprávěla studentům o životě své kongregace za komunismu. „Jedna naše sestra měla takové rčení: ‚jsem nad tím‘ – a tak jsme byly nad tím,“ vysvětlila studentům, jak odolávaly tlaku režimu. Díky vzájemné sounáležitosti se jim povedlo všechny obtíže překonávat.

Trojnásobná sestra

Kristina Zachovalová se narodila v roce 1953 v Bořitově v okrese Blansko jako třetí dítě v rodině rolníka. „Doma nás bylo pět sourozenců,“ vzpomíná. Její otec byl odsouzen na osm měsíců vězení za protest proti zatčení místního faráře a byl donucen odevzdat své hospodářství do JZD. Ona pracovala jako sanitářka a vstoupila do noviciátu. Jednou měsíčně se účastnila tajných setkání s provinciálem, protože oficiální schůzky byly režimem zakázány. S dalšími dvěma řádovými sestrami studovala večerní školu v Hradci Králové, aby se mohla stát zdravotní sestrou. Po druhém roce studia se musely rozhodnout – buď nosit civilní oblečení, nebo studium ukončit. Ostatní řeholnice jim poradily podřídit se a pokračovat ve studiu.

„Cenu Příběhů bezpráví vnímám jako ocenění pro všechny řádové sestry, které si v těžkých časech totality navzájem poskytovaly podporu,“ uvedla při slavnostním večeru laureátka. „Celý život jsem pracovala jako zdravotní sestra u lůžka a pak působila v agentuře domácí péče. Když bylo potřeba obsadit místo nemocničního kaplana na onkologii v Brně na Žlutém kopci, přijala jsem to a pracovala tady přibližně devět roků až do důchodu. Pak jsem tu ještě několik let se svým nástupcem působila jako dobrovolnice v duchovní službě. I jako zdravotní sestra jsem se často setkávala s umírajícími. Jsem vděčná, že jsem měla možnost doprovodit je v posledních chvílích na věčnost. Bylo pro mě darem, že mohu lidem v jejich situaci posloužit,“ zmínila a doplnila, že ze sourozenců byla k zasvěcenému životu povolána i její sestra Jana Jiřina Zachovalová, která je také vincentka.

Následovat Krista

Sestra Kristina Zachovalová se blíže seznámila s řeholí v roce 1971. „Vedle naší vesnice je Černá Hora a tam je zámek (v té době sociální ústav – pozn. red.), kde pracovaly sestry vincentky. Mezi 1. a 2. ročníkem průmyslovky jsem chtěla mít brigádu a šla na prázdniny do tamního domova. A při brigádě jsem jako uklízečka poznala, jak sestry pracují a co dělají, což se mi moc líbilo,“ vypráví a pokračuje: „Napadlo mě, že by tahle cesta mohla být tou pravou i pro mě, a vydala jsem se je následovat. Po dvou letech jsem tedy průmyslovku opustila a sestry mi nabídly působení v komunitě v Přelouči u Pardubic, kde byl velký domov důchodců a ony tam pracovaly jako zdravotní sestry. Asi čtyři měsíce jsem tam pak pracovala jako sanitářka.“

Řeholnice prozrazuje, že se tehdy rozhodla následovat Krista a chtěla se uplatnit v pomáhající zdravotnické službě. „Povolání je skutečně Boží dar. V dnešní době mají mladí lidé velmi mnoho možností, často tolik, že je pro ně výběr těžký. Proto dlouho hledají, kde je jejich životní místo. Jsem moc ráda, že jsem měla jasno o své životní cestě hned při své první zkušenosti a setkání se sestrami,“ říká Kristina Zachovalová a odpovídá i na těžkou otázku. „Jak nepřeslechnout hlas Krista? Věnovat mu čas a pozornost. Když člověk chce, dá se všechno,“ usmívá se řeholnice, která si večer v Lucerně s dalšími spolusestrami zaslouženě užila.

„Je tady krásně a jsem nadšená mladými lidmi, kteří mají zájem o historii a o to, co se dělo za nesvobody. Přeji mladé generaci, aby našla cestu. Každý z nich určitě má své povolání. Přeji jim, aby možností a šancí využili a naplno rozvinuli talenty,“ zakončuje laureátka letošních Cen Příběhů bezpráví z kongregace vincentek, založených v 17. století k službě chudým a potřebným.