Papežská volba v roce 2013 byla do velké míry ovlivněna bezprecedentním rozhodnutím jeho předchůdce Benedikta XVI., který z nejvyššího katolického úřadu dobrovolně odstoupil jako první papež po sedmi stech letech. Debaty kardinálů po jeho rezignaci se týkaly zvláště požadavku na novou organizaci kuriálních struktur a hledání odpovědí na krizové momenty, které se do církevního života propisovaly v závěru Benediktova pontifikátu. Z konkláve nakonec vzešel v poměrně krátké době první papež z Jižní Ameriky, jenž byl současně jezuitou.

Většinu svého života strávil nový papež v Argentině a tamní mentalita a životní zkušenost ho zásadně ovlivnily při stanovování priorit papežského programu. Ještě předtím, než se stal arcibiskupem, byl někdy označován za advokáta chudých a dá se říci, že mezi desítkami tisíc obyvatel nejbídnějších čtvrtí argentinské metropole byl jako doma. V okamžiku, kdy se nespokojenost s ekonomickou situací převalila na konci roku 2001 do ulic, to byl právě arcibiskup Bergoglio, kdo významně přispěl k uklidnění situace. Řešení krizových situací zároveň viděl v celospolečenském dialogu, který povede k pojmenování hlubších kořenů problémů, a tím pádem i ke komplexnějšímu řešení. Soustředil se na otázky boje s chudobou a zaměřil se na sociálně vyloučené. Své duchovní kořeny vyjádřil například blahořečením arcibiskupa Romera, mučedníka zavražděného v roce 1980 salvadorskou armádou, neboť poukazoval na nutnost obhajoby sociálních i lidských práv.

Papež periferií

Od prvních okamžiků rezignoval na pompéznost. Překvapil i výběrem jména připomínajícího „prosťáčka Božího“ Františka z Assisi, jenž začal středověkou církevní reformu. Jeho pastorační působení směřovalo k duchovnější, otevřenější, sociálnější a komunikačně obratnější církvi, jejíž reprezentanti budou současně schopni sebereflexe, jež by vedla i k hledání příčin, proč dochází k odchodu věřících z církve a ke ztrátě důvěryhodnosti.

Papežova pozornost k periferiím a těm nejslabším představovala pro řadu lidí srozumitelné naplňování křesťanského poselství. Získal si značnou popularitu mezi obyčejnými věřícími a bodoval i mimo katolické kruhy. Současně se mu podařilo udělat z církve důležitého aktéra významných společenských debat. Během pontifikátu poukazoval v mediálně sledovaných vystoupeních na důležitá témata, jež svět doopravdy řeší, jako jsou nerovnosti, chudoba, migrace nebo sociální dopady globalizace.

Musel se ovšem vyrovnávat s dědictvím, které zanechaly případy sexuálního zneužívání v církvi, na což reagoval snahou o co možná největší transparentnost při jejich vyšetřování. Nemalý důraz kladl na posílení významu žen i laiků ve vedoucích postech v církvi. Jedním z nejvýznamnějších procesů, který dal pod svým vedením do pohybu, bylo prosazování principů synodality, tedy snaha o otevřenější a vstřícnější církev, a stejně tak úsilí o to, aby při rozhodování byly slyšet různé hlasy, nejen biskupů a kněží, a hledaly se tak v širší podobě nové odpovědi na aktuální společenské výzvy.

Během jeho pontifikátu se také prohloubila polarizace uvnitř církve, která je jedním ze znamení doby, neboť ukazuje, že ani církev není ušetřena vyhrocování postojů, jež je tak typické pro dnešní společenskou situaci. Silně konzervativní skupiny začaly systematicky vystupovat proti papeži již od okamžiku, kdy byly avizovány případné reformy nebo vstřícnější přístup k homosexuálům či ke znovu sezdaným rozvedeným, kteří by mohli za určitých podmínek přijmout svaté přijímání.

Proti vábení sirén

Papež František byl rovněž aktivní v hledání kontaktů s jinými křesťanskými církvemi i světovými náboženstvími. To se ukazovalo jako důležité také z hlediska růstu významu náboženství jako prvku vstupujícího razantně i do politického a mezinárodního dění, což ostatně ukazuje i verbální styl nové americké administrativy. Před náboženským extremismem varoval František též během své poslední velké cesty do jihovýchodní Asie loni na podzim.

Často se také vyjadřoval ke klimatické krizi, kterou ovšem nevnímal jen jako technologický problém nebo součást vědeckých diskusí, ale viděl v ní i duchovní rozměr. V encyklice „Laudato si’“ z roku 2015, kde jsou jeho pohledy na principy udržitelného rozvoje shrnuty, vyzýval k přehodnocení žebříčku hodnot, k omezení spotřeby a konzumního způsobu života. Začal používat pojem „ekocida“ coby označení pro velké hříchy proti přírodě, jako jsou masivní znečištění ovzduší, půdy a vodních zdrojů, rozsáhlá destrukce flóry a fauny a všechny aktivity schopné způsobit ekologickou katastrofu.

Politizující úvahy vtělil ve velké míře do encykliky „Fratelli tutti“ vydané v roce 2020, v níž poukázal mimo jiné na vzestup populismu. Během návštěvy v Aténách o rok později například upozornil na nebezpečí pro demokracii, kterou představují „písně sirén“ ze strany populistických politiků, jež vábí nespokojené lidi a slibují jim snadná, ovšem nereálná řešení.

Co bude dál?

Zřejmě nejvíce polemik bylo spojeno s jeho podporou oficiální církve v Číně, která je pod vlivem komunistické moci. Velmi důrazně nabádal k ukončení rusko-ukrajinského konfliktu, před rokem například mluvil o tom, že by Ukrajina měla vyvěsit bílou vlajku. Ačkoli papežova slova nebyla přijata jednoznačně, dalo se přece jen odhadnout, že jeho výroky vychází z pastorační snahy zmírnit utrpení nevinných, ze zastavení násilí a jsou rámovány morálním apelem. Ve svých promluvách a modlitbách zmiňoval trpící ukrajinský lid a na Ukrajinu opakovaně vysílal svého almužníka kardinála Krajewského s humanitární pomocí. Papežovo zprostředkovatelské úsilí však naráželo na skutečnost, že pravoslavný moskevský patriarcha Kirill je věrným spojencem Vladimira Putina a podporuje jeho imperiální válku, do níž ještě míchá křesťanské ingredience.

V souvislosti s papežovým odchodem se ve vzduchu vznáší legitimní otázka, zdali synodalita a hledání možností otevřené církve, která by byla spíš polní nemocnicí než bojištěm kulturních válek, zase rychle nevyprchá z církevního života. Nicméně nelze pominout, že František významně promluvil do složení kardinálského sboru, protože za jeho pontifikátu bylo jmenováno 163 nových nositelů purpuru. To samozřejmě zvyšuje možnost, že by i jeho nástupce mohl pokračovat v jeho vizích a přístupu.

Autor je historik a publicista.