Vydání: 2019/16 Radost Velké noci zrozená z bolesti, 16.4.2019

Příloha: Perspektivy 16

Z Velikonoc se nám obecně staly svátky jara, jež zdůrazňují obnovu života po zimním spánku přírody, který je podobný smrti, zániku. Zatímco Vánoce se stále ještě ctí alespoň jako rodinné svátky, z Velikonoc se stala oslava bujarého veselí, pomlázky či šmigrustu – a hlavně popíjení. V Itálii se prý říká „Vánoce s rodinou, Velikonoce s přáteli“, tedy ve veselí. Skutečný smysl Velikonoc se téměř vytratil. Celá situace se posunula už tak daleko, že hlavním dnem svátků se stalo Velikonoční pondělí (kdy mají být například zavřené obchody, zatímco v neděli ne), jež ve skutečnosti žádným zvláštním svátkem není.
Nejde o výraz škarohlídství či o nepřejícnost radovánek, ale o hledání toho, proč a jak prožít velikonoční svátky, aby z jejich pravého významu to podstatné zbylo – a to zejména v dnešní situaci církve. Myslím, že my jako církev potřebujeme nyní obzvlášť velkopáteční zastavení a sobotní meditaci prázdnoty, abychom mohli povstat s Kristem a slavit vzkříšení.
Velkopáteční půst
Velká část příslušníků katolické církve má Velký pátek spojený především s celodenním postem, tedy s omezením příjmu potravy. Jenže půst se stal v naší přejedené společnosti také něčím přeznačeným, prostředkem k hubnutí, eventuelně k očistě těla či podobným akcím na vylepšení chodu organismu. To je jistě prospěšné, ale v tom smysl postu nespočívá, proto je třeba se vrátit k jeho duchovnímu významu. Půst není primárně o jídle, i když je to tak předepsáno. Půst má být výrazem solidarity s trpícím Kristem, kterého ovšem dnes potkáváme jinak než v roce 30 (nebo 33), tedy v roce, kdy Ježíš Nazaretský reálně umíral na kříži. Tato solidarita totiž dnes znamená ustát hrůznost a nesmyslnost celého dění tehdy i teď, ustát utrpení nevinného, zla, které se kolem nás, v církvi i v nás samotných děje, uvidět svůj vlastní podíl na něm, a přesto neztratit naději.
Celá naše církev se ocitla v situaci velkopátečního nářku, velkopáteční úzkosti, velkopáteční frustrace. Je třeba si to uvědomit. Momentálně podle mne žijeme jako církev svůj Velký pátek, který Bůh dopustil – avšak na rozdíl od jeho Syna, který zemřel pro druhé, stojíme v této situaci jako viníci. Jako společenství zakoušíme, co znamená vláda hříchu, jemuž přes všechnu snahu nejsme ze svých lidských sil s to účinně čelit. Nejde jen o poslední skandální odhalení selhání v církvi, protože ta jsou jen jednou fasetou, nýbrž o celkové nastavení církve. Bůh prostřednictvím nejrůznějších událostí otřásá naší sebedůvěrou, naší sebestředností, naší spokojeností a sebezajišťováním. Občas se tváříme, že to nevidíme, zakrýváme si oči, abychom neviděli. Přece není tak zle, to jenom ten zlý svět nám nepřeje a pomlouvá nás. Ale tak to není, i když si o společnosti kolem nás nemusíme dělat iluze.