Vydání: 2005/42 Věřím v Boha, ne v církev, 11.10.2005, Autor: Václav Štaud

Příloha: Doma

Stavitelé duchovních chrámů 

Ludvík Kolek

Výtvarník. Jako architekt se v Senetářově v roce 1969 podílel na vybudování prvního nového kostela v ČSSR po tehdejším politickém uvolnění. Od roku 1989 je autorem nových chrámů v Hustopečích, Břeclavi, Horní Libochové a Služovicích u Opavy. Podílel se na pokoncilních rekonstrukcích desítek chrámových interiérů, vytvořil bezpočet obrazů a plastik s duchovními náměty. A letos je to právě 50 let, co se věnuje řízení proslulé brněnské svatotomské scholy.

Rozhodně ne. Snad bych mohl říct, že mou největší láskou byla a je liturgie. Politické poměry kupodivu způsobily, že jsem jí mohl zasvětit celý svůj život. Službou ministrantskou, lektorskou i zpěvem gregoriánského chorálu. Ostatně také moje výtvarné snažení bylo s liturgií podstatně spojeno. A to nejen tím, že jsem mnohokrát spolupracoval s panem Votavou na stavbě varhan. Také moje výtvarná volná tvorba je většinou sakrálního charakteru. Pochopitelně život výtvarníka s takovým zaměřením nebyl v čase minulého režimu snadný. Ale kdo byl podobných nesnází uchráněn?

Celá léta mě provázela myšlenka sv. Pavla: „Nevíte, že jste Boží chrám a že ve vás přebývá Duch Boží?“ Jsem proto Bohu vděčný, že mě vedl a obrátil mou pozornost i na duchovní chrám z živých „kamenů“. V čase normalizace jsme s přáteli začali zakládat modlitební společenství nad Božím slovem. Chtěli jsem založit vlastní komunitu, ale když jsme se setkali s komunitou Emmanuel a zjistili, jak je její spiritualita blízká té naší, rozhodli jsme se k ní připojit. Požádali jsme o souhlas otce biskupa a s Boží pomocí začali budovat českou provincii.

Jan Pavel II. o Letnicích 1998 řekl, že hnutí a komunity jsou novým jarem církve. A tehdejší kardinál Ratzinger připojil, že kdo se pozorně dívá, může už dnes najít v nových hnutích a komunitách „podivuhodnou mnohotvárnost křesťanských forem života, ve kterých už je církev zítřka opravdu viditelně uprostřed nás“. To jsou závažná slova a my se je snažíme uvádět do života. Mnohotvárnost forem může zdynamizovat život farností. Ovšem na druhou stranu vyžaduje toleranci a vzájemné pochopení. A to není vždy snadné, protože naše země je duchovně zdevastována minulým režimem a následky jsou dlouhodobé.

Sněmu jsem se zúčastnil jako expert v komisi pro evangelizaci a misie. Jsem rád, že tato teoretická fáze obnovy církve u nás byla ukončena, a těším se, že usnesení sněmu budou konkretizována na diecézních synodách. Že budeme všichni hledat cesty k tomu, jak je uvádět do života, každý podle svého obdarování Duchem Svatým.

* * *

Jaromír Votava

Stále totéž. Ve všední dny krásnou práci, po večerech a v neděli zase radost z vytváření hudebního doprovodu k liturgii. Rozeznít kvalitní nástroj, třeba i v prázdných chrámových prostorách, nepřestane patřit mezi moje nejsilnější zážitky. Bez rozdílu, zda se jedná o varhany nové, nebo historické, postavené v katedrále, či v prostém venkovském kostelíku.

U svatého Vavřince je mi samozřejmě nejlépe. Zde jsem hudbou doprovázel spoustu mší a obřadů - křtů, svateb a pohřbů lidí mně milých a blízkých. Také už je to letos 20 let, co jsem zde převzal vedení sboru dospělých. Je škoda, že pro nedostatek mého času v poslední době stagnujeme, ale zase může v naší farnosti o to víc vyniknout sbor mladých, který nyní dosahuje opravdu vynikajících výsledků.

Čemu tedy věnujete svůj čas, když právě nejste u varhan?

Úplně mě pohltil zpěv v Českém filharmonickém sboru Brno. Absolvovat při práci nepřetržitý řetěz zkoušek a koncertů prakticky po celé Evropě není jednoduché a žádá si to opravdovou lásku k muzice. V našem případě jde převážně o hudbu duchovní: oratoria, mše, moteta. Sbormistr Petr Fiala, který je nejen mimořádný umělec a manažer, ale i hluboce duchovně založený člověk, vybral do našeho repertoáru mnoho pokladů vokální tvorby, kterou oslavujeme Boha. Často koncertujeme v největších chrámech a akusticky dokonalých sálech, před početným a většinou hudebně vzdělaným publikem. Měli jsme to štěstí, že jsme mohli v Římě zpívat Svatému otci Janu Pavlu II. na velké slavnosti u příležitosti 20 let jeho pontifikátu.

Jedním slovem plný obdivu. Především mě fascinuje obětavost a pokora, doprovázející jeho mimořádný umělecký talent. Nejen ten známější výtvarný, ale i hudební. Nezapomenu například na chvíle, kdy Ludvík učil náš sbor - před cestou na soutěž v italském Arezzu - správně zpívat gregoriánský chorál. Jako každá naše společná práce, i tato byla pro mne velkým obohacením.