- Katolický týdeník

Tak hovoří o smutku Denis Sonet ve své knize Miláčku, netrap mě (KNA 2010). Dodává, že je potřeba odvážit se vypustit ze svého nitra vlastní bolest.
Magdalena Ondrová z domácího hospice Cesta domů říká, že jsou určitě slzy, které léčí, a když neléčí, tak alespoň uleví. Neplatí to však vždy. Jsou situace, kdy ztráta, kterou člověk prožívá, je nad jeho síly a nemá kapacitu slyšet, že „bude lépe“. „V první fázi je potřeba smutek přijmout, dovolit si ho a dovolit ho druhým. Nevyhýbat se mu. Potom se ptát po příčině smutku a s ní pracovat,“ říká Magdalena Ondrová. Často míváme pocit, že když je někdo smutný, měli bychom jeho smutek odstranit. To podle ní není dobré a ani to nejde. Některé důvody ke smutku zkrátka nelze jednoduše odstranit. Někdy nezbývá než pokusit se na těžkou situaci nějak zvyknout a učit se s ní žít. Často je to práce na dlouhou dobu.
Pokud člověku, který řeší velkou ztrátu (např. úmrtí dítěte), budeme říkat, že to přejde a že „bude líp“, můžeme mu tím podle Ondrové i ublížit. „My přece nevíme, jestli bude líp. Takže zbytečně nechlácholit a vzít vážně situaci i to, co daný člověk prožívá, a prostě jen s ním být,“ doporučuje Magdalena Ondrová, která ve své profesi doprovází umírající a jejich rodiny.
Nemít tvrdé srdce
Smutek je vlastně známkou toho, že jsme citliví, vnímaví, že máme někoho nebo něco rádi, že nad životem přemýšlíme, že nám na věcech záleží, že se nás věci dotýkají, že nemáme tvrdé srdce. „Pokud člověk o těžkých věcech přemýšlí, pak mu je víra může pomáhat nést a může se skrze prožitý smutek prohlubovat,“ konstatuje Ondrová a z vlastní zkušenosti dodává, že těšit smutné a setkávat se denně se smutkem je méně emočně náročné, než když člověk smutek (ať už svůj nebo druhých) nepřijímá. „Jestliže si dokážete připustit univerzální lidskou zkušenost utrpení, pak vás toto vědomí v budoucnu otevře soucitu a citlivosti ke skryté lidské bolesti. Zamítnete-li nepodloženou iluzi, že ,každý se má dobře, jen já ne‘, stanete se mnohem otevřenějším člověkem. Budete citliví k utrpení druhých a ochotní jim naslouchat a pomáhat,“ píše v knize Povstaň z temnot (s podtitulem Co dělat, když život ztrácí smysl; KNA 2001) Benedict J. Groeschel. A pokračuje: „Poselství Kristovy smrti a vzkříšení zní takto: S vírou se dá jít v životě vždycky zas dál, využijeme-li neštěstí a ztráty jako možnosti prosit o Boží milost, která nám pomůže.“
A když je smutné naše dítě? „Opět především musíme vzít jeho smutek vážně, nesnažit se ho hned rozveselit, ale zajímat se, proč je smutné. Když nám to neřekne, třeba jen poznamenat, že vidím, že je smutné, a kdyby chtělo, jsem tady. Dát mu určitě najevo, že ho beru vážně. Pokud se podaří a dítě je ochotno se mnou o svém smutku mluvit, je důležité smutek nebagatelizovat a zajímat se o něj,“ radí Magdalena Ondrová s tím, že právě tudy vede nejlepší cesta, jak dítěti pomoct.