Vydání: 2020/40 Starost o zemi svatého Václava, 29.9.2020, Autor: Jiří Macháně

Příloha: Doma 40

Vladimír (V): Tvoříme jednotu, Bůh nás spojil, takže bychom měli umět stát před Hospodinem také společně.
Markéta (M): Dlouho nám ovšem trvalo, než jsme přišli na to, že ač jsme před Bohem spojeni, jsme pořád dvě individuality. Při Manželských setkáních jsme pak porozuměli i rozdílům mezi mužem a ženou v komunikaci, v pocitech, ve vyjadřování.
V: Mám příměr: před Bohem vlastně stojíme jako člověk, který má pravou a levou ruku. Je sice jeden, ale každá ta ruka je úplně jiná.
M: Trvalo nám, než jsme přijali, že ten druhý se může modlit jinak, než si představuji, vyjadřovat jiné věci, než co bych třeba chtěla já.
V: Někdy je také dobré, když neví pravice, co dělá levice. Jsou věci, které opravdu nemá smysl ventilovat v krátké modlitbě před tím druhým. Nejde to říct v krátkosti, aby to druhý pochopil a třeba ho to nezranilo, zatímco Bůh do našeho srdce vidí. Takže něco mu svěřujeme společně a něco každý sám.
V: Těžko! (smích)
M: Zápolili jsme s časem, zvlášť když byly děti malé. Tehdy jsme se modlili aspoň s nimi.
V: Záleží také, jak se kdo modlí – snazší je to třeba s růžencem nebo breviářem. Jenže obojí mi svého času nevyhovovalo. Takže pokud jsme měli a máme každý jiný formální přístup k modlitbě, je těžké se spojit. Jako jediný způsob a průsečík se nám ukázala improvizovaná modlitba: chvály a prosby. Ale tam nastává zmíněné riziko vlamování se do intimity toho druhého.
V: Stejně jako máme intimitu mezi sebou, má každý z nás intimitu s Hospodinem. A ta je také odlišná, oba ji prožíváme jinak. Nemluvě o dalším velkém úskalí, které představuje „vychovávání modlitbou“. Například když se snažím tomu druhému říci, jak by měl jednat, nebo ho tlačím, zač má děkovat.
M: Já bych to nazvala „návodná“ modlitba.
V: Třeba i prosté: „Děkujeme Ti, Bože…“! Co já vím, zda moje žena například jistou událost vidí jako dobro, za které je třeba děkovat, a že za to děkovat chce. Dlouho jsme s tím válčili a dospěli k tomu, že musíme hovořit v první osobě jednotného čísla. Takže děkuji sám za sebe, a pokud se chce Markéta připojit, může. Když chce, přidá své: amen, prosím, děkuji.
V: Úplně nejintimnější vztah k Bohu se projevuje při svaté zpovědi. To na sebe říkáme věci, které bychom nejraději nepřiznali. A najednou při té modlitbě chci Bohu něco říci, ale musím přitom brát ohled na to, že se s manželkou přeci nezpovídáme společně. Některé věci si tak musím nechat pro sebe a nezatížit se přitom pocitem, že před Hospodinem něco hraju.
M: Předstupuji-li před Boha se svými niternými tématy a problémy, je to velice citlivé i ve vztahu k partnerovi. Pokud mě nepochopí nebo pochopí jinak – třeba to vztáhne na sebe – vznikají zranění. Člověk je v tomto ohledu ještě zranitelnější než třeba ve své tělesnosti, v sexualitě, protože vystupuje před tím druhým třeba s něčím neskutečně intimním. Stejně jako v sexu musíme vnímat, co partner chce nebo nechce, i tady musím vycítit, jak a s čím se svěřuje, a nezranit třeba svou reakcí.
V: Třeba my jsme se nakonec rozhodli, že když nám zrovna nejde společně k Hospodinu mluvit, necháme jeho, aby hovořil k nám. Nejdříve jsme četli Bibli na pokračování, pak znovu Žalmy a nyní postupně liturgická čtení dne. Za těch 45 let manželství jsme ale vystřídali více forem modlitby.
M: Pořád hledáme a nemůžeme říct, že jsme už zakotvili a známe ten správný recept. V manželské modlitbě ale asi není důležitá forma, důležitější je být při tom spolu před Hospodinem. Ať už je to na procházce, nebo doma večer.
V: A silně přitom důvěřovat, že Bůh si s tou naší modlitbou poradí.