Guardiniho cena pro Tomáše Halíka

Vůbec poprvé poputuje do České republiky prestižní cena Romana Guardiniho, kterou za rok 2010 obdržel český filozof a sociolog náboženství P. Tomáš Halík. Cena mu byla slavnostně předána 27. září v Bavorské katolické akademii v Mnichově. Toto významné evropské ocenění se od roku 1970 uděluje každý druhý rok „za vynikající zásluhy o interpretaci naší doby“. Při této příležitosti jsme se profesora Halíka zeptali:

Romano Guardini, po němž je cena pojmenovaná, působil stejně jako vy mezi vysokoškolskou mládeží. Nakolik je vám v tomto směru blízký?

Guardini byl vždy mým velkým životním vzorem. Mezi našimi životními osudy jsou skutečně jisté zarážející analogie: také on se věnoval vysokoškolským studentům, přednášel filozofii náboženství na sekulárních univerzitách, v době totalitního režimu (nacistického) nesměl působit na univerzitě a psal knihy o spiritualitě a duchovní diagnóze doby. A jako jeden z předchůdců koncilu to neměl ani v církvi vždycky lehké. Zpočátku měl dost nepřátel a jednoznačného uznání ze strany nejvyšší církevní autority se mu dostalo až po šedesátce. Guardiniho dílo, které mi vřele doporučoval už P. Jiří Reinsberg, stálo u kolébky mé konverze. Tento učitel několika pokolení evropských křesťanských intelektuálů – včetně současného papeže – mi otevřel srdce i pro svět liturgie a duchovního života. Rovněž mě inspiroval stylem svých knížek: snažil se filozoficko-teologické otázky podávat esejistickým stylem, oslovujícím nejen úzkou obec specialistů.

Cenu jste obdržel za „vynikající zásluhy o interpretaci naší doby“. Jde o ocenění vašich životních postojů a názorů, nebo myšlenkového přínosu k současné debatě o identitě Evropy?

Zahraniční čtenáři a odborná kritika u mé osoby oceňují hlavně čtyři věci: 1. příspěvek k diskusi víry a nevíry, křesťanství a sekulárního humanismu, kde na rozdíl od klasické apologetiky ukazuji, že určité prvky ateistické kritiky lze integrovat, a dokonce jimi prohloubit i křesťanskou spiritualitu; 2. úsilí prohloubit filozofické a teologické předpoklady dialogu křesťanství s ostatními náboženstvími; 3. poukaz k „eschatologické diferenci“ mezi nynější podobou církve a teologie a jejím eschatologickým cílem jakožto předpoklad tolerance a odmítnutí „triumfalismu“; 4. pokus vymezit kulturní identitu Evropy jako vzájemné doplnění racionálně-kritické a náboženské tradice. V odůvodnění udělení ceny jsou uváděny i moje životní postoje, ale k tomu mi nepříslušní se vyjadřovat.

Co pro vás osobně tato cena znamená?

Především jisté znepokojení: zvykl jsem si spíš na roli „nezbedného mladíka“, provokujícího k myšlení i kritikám. Když člověk po světě dostává prestižní ceny, vycházejí mu knížky v řadě jazyků, a dokonce se o nich píší doktorské práce, znamená to mimo jiné, že je už starý – dokonce si myslím, že by v tomto případě ode mne bylo slušné, kdybych už byl po smrti. Pak také rozpaky: opravdu se necítím zralý na to, aby bylo moje jméno vyslovováno v jedné řadě s velkými evropskými mysliteli, vědci a umělci, kteří tuto cenu v minulosti obdrželi. Ale i zadostiučinění: v Evropě jsme vnímáni jako „nejateističtější národ“, tedy nábožensky zanedbaný, který v této oblasti nemůže Evropě nic nabídnout, nic od nás se prakticky nepřekládá, hlas našeho křesťanství není v Evropě skoro slyšet. A právě skutečnost, že tato prestižní cena poprvé poputuje do naší vlasti, může přispět k tomu, že nám bude více nasloucháno. Řada českých teologů, mých učitelů, strávila nejproduktivnější léta svých životů v žalářích, měla minimální možnost publikovat, být v kontaktu se soudobým evropským myšlením. Snažím se na ně navazovat, zhodnocovat i jejich zkušenost víry a toto ocenění chápu rovněž jako jejich ocenění.