Vydání: 2008/40 Jak se žije nejchudším, 30.9.2008, Autor: Miloš Doležal

Příloha: Perspektivy

Když v roce 1947 vyšla drobná knížka Václava Chalupského Cesta českého kněze pod sekeru, měla křesťanská obec možnost seznámit se s dramatickým osudem kněze-mučedníka P. Josefa Jílka (1908–1945) a přijmout posilující výzvu v předvečer nových politických temnot. I autor těchto řádků četl tuto knihu, ač o mnoho let později, s neskrývaným pohnutím. Podstatný vhled do Jílkova života, duchovního zrání, odbojové činnosti, zatčení, kriminálního vláčení, pastorace ve stínu sekery a posledních týdnů života před popravou přinesla obsáhlá monografie Aby národ žil (Arca Jimfa, 1996), kterou připravil premonstrátský kněz Hroznata F. Janoušek (za přispění F. Peřky a Jílkova spoluvězně J. Čížka), přičemž se autoři podrobně věnovali také Jílkovým blízkým odbojovým spolupracovníkům, statečným laickým křesťanům ze Strako- nic MUDr. Hradeckému a četníku F. Peřkovi. Publikace byla bohatě doplněna výborem z prostých a přitom strhujících listů J. Jílka z německých kriminálů. A v letošním roce, kdy si 19. října připomeneme 100. výročí narození tohoto jihočeského duchovního, vydal Hroznata Janoušek v nakladatelství Dauphin hutnou, na několika místech nově doplněnou či upřesněnou životopisnou črtu Světlá památka a odkaz P. Josefa Jílka.
Předně: Jílek není postavou z národopisných omalovánek ani pouťových kalendářů. Ramenatý, s vlasy česanými na pěšinku, výrazným nosem a ostrou bradou, sympatický na první pohled. Muzikant, který si rád zazpíval a zašel na pivo se svými farníky. Mužný kněz, jehož charakterizovala citlivá ohleduplnost, diskrétnost a umění jednat s druhými (křesťany i nevěřícími). Jílkovo kněžství se neodehrávalo na žádné zabedněné faře, ale uprostřed lidí. Dynamická pastorace, pravidelné návštěvy nemocných, materiální pomoc chudým. Jílka vystihují i zdánlivě okrajové epizody – třeba jak jako vášnivý motocyklista několikrát zavezl chlapce ze své obce na rande za milou. Když pana faráře upozorňovali, že zase pomohl někomu, kdo nechodí do kostela, Jílek opáčil: „To se nedává za to, že chodí do kostela, ale proto, že to potřebuje.“ Nejen v tom připomíná pastorační práci jiného mučedníka, P. Josefa Toufara. Být lidem nablízku, hovořit s nimi jejich řečí, mluvit skutky.
Jílek pocházel z rozložitého statku ve vsi Výheň (jak symbolický název!) u Kaplice. Studoval českobudějovické gymnázium, hrával na harmoniku a taneční zábavy i veselá společnost pro něj nebyly žádným tabu. A pak přišlo rozhodování, co dál. Na vysokoškolská studia doma nebyly peníze. Sám hledal další uplatnění kdesi v Praze na úřadě, což ale nevyšlo. A nakonec, tak trochu z nezbytí, vstupuje do kněžského semináře a v roce 1932 je vysvěcen na kněze. Zachovala se vzpomínka na jeho prožitek obřadu před jáhenským svěcením – ve chvíli, kdy s ostatními bohoslovci ležel na zemi a ještě mohl odejít, měl tak silné pokušení vstát a sbalit si své věci, že úpěnlivě prosil Pannu Marii a všechny svaté, aby mu vyprosili sílu Ducha Svatého zvítězit nad tímto pokušením. Nevstal. Jeho kněžská cesta vedla pak přes Prachatice, Kunžak do Katovic a naposledy do Čestic. Pouhých deset let kněžské služby – skutečné služby, jak dosvědčují vzpomínky jeho farníků.
Mužnost patera Jílka charakterizuje i to, že se hned po okupaci zapojil do odboje, byl navázán na síť ÚVODu a jednal – vystavoval falešné křestní listy, pomáhal falšovat přihlášky a odhlášky pobytu, sháněl potraviny a potravinové lístky pro odbojáře a zřejmě i u sebe na faře ukrýval pronásledované. Evangelium kázal činem. Jenže gestapácká smyčka se kolem jeho skupiny zatáhla s brutální razancí a Jílek byl společně se spolupracovníky za heydrichiády zatčen, odsouzen k trestu smrti a popraven v Brandenburgu 20. dubna 1945, tedy týden před osvobozením věznice Rudou armádou. Na Jílkově životní cestě je pozoruhodné a autentické jeho kněžské zrání – sám kdesi píše, že dozrál až ve vězeňské cele. Až teprve v té strohé a hrubé katakombální situaci nahlédl nejen Krista bolestného, ale také Krista útěchy. Jílkovo kristovské zanícení přineslo v německých kriminálech své plody – přispěl tam ke konverzi většího počtu lidí. Jílkovi tuze záleželo na proměně srdce a na vnitřním, modlitebním propojení přátel a vůbec všech křesťanů. V jednom z vězeňských dopisů napsal: „Prosím vás všecky, abyste byli tak živi, abyste žádný nescházel v Božím království Krista, krále věčného a nás tolik milujícího.“
Miloš Doležal
František Hroznata JANOUŠEK: Světlá památka a odkaz patera Josefa Jílka, Dauphin 2008