Vydání: 2020/29 Velehradské díky lidem v první linii, 14.7.2020, Autor: Mireia Ryšková

Příloha: Perspektivy 29

Třináctá kapitola Matoušova evangelia patří mezi pět Ježíšových dlouhých řečí a jejím obsahem je série podobenství o nebeském království. Ježíš za svého pozemského působení mluvil k zástupům v podobenstvích, aby jim z jejich životní zkušenosti a praxe přiblížil, co jim chtěl sdělit jako závažnou věc. A právě Boží království patřilo k nejdůležitějším tématům jeho učení. Příklady z praxe vedou vždycky k lepšímu pochopení sdělovaného, je-li člověk schopen brát je v intencích přirovnání a nepřetěžuje je spekulacemi. To zná každý dobrý učitel.
Zvěst pro všechny lidi
V desátém verši se však učedníci nečekaně ptají, proč Ježíš mluví k zástupům v podobenstvích. A dostávají poněkud záhadnou odpověď: „Protože vám je dáno znát tajemství království nebeského, jim však není dáno. Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, že hledíce nevidí a slyšíce neslyší ani nechápou. A plní se na nich proroctví Izaiášovo: ‚Budete stále poslouchat, a nepochopíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte. Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže nevidí očima a ušima neslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se – a já je neuzdravím‘“ (Mt 13,11-15).
Ježíš nepochybně chtěl, aby zvěst o Božím království byla přijata všemi lidmi, k nimž mluvil. Evangelista však reflektuje, že přes značnou srozumitelnost přirovnání a obrazů, které Ježíš používal, mnoho lidí z Izraele jeho učení nepřijalo. A vidí v tom naplnění Izaiášova proroctví. Stejně jako za dob tohoto proroka, i v době Ježíšova působení nebyli mnozí ochotni změnit své navyklé postoje a chápání věcí. Dalo by se dokonce říci, že navzdory srozumitelnosti Ježíšova sdělení mu mnozí ke své škodě neuvěřili a nevzali jeho slova vážně.
Odhalení velikého tajemství
Evangelista dále vysvětluje Ježíšovu řeč v podobenstvích jako odhalení velikého, věky skrytého tajemství, tedy jako něco nesmírně důležitého, co však leželo v Božím plánu od počátku světa. Proto má odmítnutí takový dosah.
A jelikož realitu Božího království, jež zcela přesahuje lidskou představivost, nelze přiblížit jinak než obrazy a také aby své posluchače Ježíš zbavil falešných představ, používá nečekané obrazy. V podobenství o hořčičném zrnu a kvasu jde o to, že prosazení Boží vlády není záležitostí velkého rozruchu, vítězství, fanfár a halasných proklamací, nýbrž je děním nenápadným.
V lidské realitě se prosazuje nepozorovaně, postupně, ale jistě. Počátky jsou sice malé, až „nicotné“, ovšem síla Božího působení je obrovská – lze se na ni spolehnout. Dá se v tom číst i Ježíšův příběh: za svého pozemského působení mohl obsáhnout jen omezený okruh adresátů, ale skrze jeho učedníky, skrze církev, se Boží království může rozrůstat do neuvěřitelných rozměrů a může skýtat životní prostor pro mnohé.
Podobenství o koukolu (plevelu) na poli je srozumitelné snad každému, kdo pleje záhony. Do určité doby je těžké rozeznat, jde-li o zasetou rostlinu, nebo o plevel. Proto je třeba nechat obojí růst. Zde je podobenství vypointováno na sám kraj, protože plevel se nechá růst až do žně. A majitel musí trpělivě přihlížet, jak mu pole zarůstá plevelem. I pro učedníky bylo obtížné „skousnout“ tohle podobenství.
Nebe na zemi nevytvoříme
Ježíš na tomto místě varuje před nerealistickými tužbami po dokonalosti, po čistotě. Snaha vykořenit všechno zlo spojená s představou, že lze vytvořit ideální svět, je scestná a ničivá. To není výzva k pohodlnosti, nýbrž varování před snahou realizovat „nebe na zemi“, jak ji v dějinách nabízely nejrůznější ideologie a dodnes je charakteristická pro nejrůznější sekty. Boží království sice v tomto světě roste a jeho hodnoty jsou nabízeny všem, neznamená však automatické odstranění problémů, nespravedlnosti, utrpení a zla.
Občas se stáváme slepými
Plnost Božího království bude možné prožívat až po překročení naší pozemské reality. Rozlišit dobro a zlo není úplně snadné a definitivní rozlišení nenáleží člověku, nýbrž Bohu: nepřísluší lidem, aby vynášeli konečné soudy o druhých. Dobro a zlo, pokud jde o druhé, máme totiž tendenci hodnotit ze svého pohledu, ze své omezené zkušenosti a omezených znalostí. A protože se sami téměř automaticky považujeme za to dobré obilí, přejeme si, aby nás „plevel“ neohrožoval, neubíral nám místo na slunci a dobrou půdu. Jenže jsme občas slepí.
Na Ježíšových podobenstvích je nápadné, jak jsou jím volené obrazy Božího království provokativní, nečekané a zároveň jakoby triviální a nepovznášející: nedůležité zrnko, kvas v díži, zaplevelené pole… A přitom vypovídají o té největší naději člověka i světa.