Filozof Jan Sokol v jednom svém eseji před čtvrtstoletím napsal: „V obecném zmatku a bezradnosti, co se týče veřejných záležitostí, by pro nás bylo neskonale snazší zavěsit svoji ‚důvěru‘ na nějaký přesvědčivý obličej, na nějakého člověka, který dobře mluví a dobře vypadá, než si lámat hlavu, co vlastně chci a jak by měla vypadat naše politika.“

Už před 25 lety varoval před volbou kultovních osobností. Ti svým ctitelům nabízejí faustovský obchod: když se ke mně připojíte, nemusíte se už o nic starat. Celou politiku můžete svěřit vůdci, který ví lépe než vy, co potřebujete. Jen se ho musíte držet. A nevidět jeho chyby. Kdo je vidí, je zrádce svaté věci. Je nepřítel. Fungující demokracie se spíš než o silné vůdce a jejich sliby opírá o instituce. Ostatně ty demokratické země, které je nerozvíjely, konstatuje Sokol, přišly brzy i o demokracii. Prakticky to znamená, že žádné vládě stát nepatří. Naopak každá vláda je dočasná, srozuměná s tím, že na základě voleb pravděpodobně nastane změna. Politické strany jsou součástí institucionálního prostředí a vyplatí se sledovat, nakolik se jejich představitelé drží svého politického programu, vlastních stanov a demokratických pravidel uvnitř strany. Těm, které nepřejí vnitrostranické demokracii, případně těm, jejichž politický program se odvíjí od toho, co včera řekl předseda strany novinářům, lze jen těžko důvěřovat.

Letošní volby může ovlivnit nový neblahý trend. Ačkoli se naše společnost jako celek těší nebývalé prosperitě, osm z deseti Čechů si – podle sociologických výzkumů – myslí, že zažíváme období největší nejistoty od pádu komunismu, a pouze třetina lidí očekává, že další generace bude žít v lepším světě. Západní společnosti, liberální demokracie, jsou postaveny na příslibu, že každá další generace se bude mít lépe než ta předchozí. Dnešní mladá a střední generace o tom ale přesvědčeny nejsou. Nejistota a obavy z budoucnosti nejsou dobrými rádci. Není divu, že pak voliči mohou mít tendenci upřednostňovat rychlá a jednoduchá řešení nabízená radikálními politiky. Zvláště když velký počet webových stránek šíří tendenčně laděné zprávy posilující obavy, strach a vzájemnou nedůvěru.

Společné dobro

Liberální demokracie ovšem nepřinese prosperitu automaticky ve smyslu, že všichni se budeme mít lépe. Jádrem konceptu liberální demokracie je, že se většina společnosti dokáže shodnout na společném zájmu, na společném dobru. Na politických stranách pak je soutěžit, jakým způsobem se k tomuto cíli přiblížit. K tomu je třeba zejména zajistit bezpečnost, pravidla platná pro všechny (právní řád) a ponechat občanům svobodný prostor, aby mohli uplatnit svůj tvůrčí potenciál ve prospěch svůj i celé společnosti. Jestliže se nevytratí ze zřetele společný zájem, společné dobro, může se dostavit prosperita.

Ke zmíněné nejistotě přispívá i nečekaně vysoká nedůvěra v samotnou regulérnost voleb. Podle průzkumů se více než třetina obyvatel obává vlivu zahraničních dezinformací a polovina občanů zásahů do regulérnosti voleb ze strany vládní koalice. O regulérnosti voleb je možné se přesvědčit tím, že se zapojíme do volebních komisí. Právě v této době hledají politické strany ochotné zájemce. Nejlepší obranou před dezinformacemi pak je nenechávat rozhodnutí, komu dáme hlas, na poslední chvíli.

Demokratický parlament má být – slovy Jana Sokola – společnost v malém, právě proto se volí. Poslanci nemusejí být nejchytřejší ani nejschopnější. Měli by pokud možno být poctiví a čestní lidé, schopní rozlišit dobré návrhy od nedobrých, a co je snad ještě důležitější: měli by být schopni se domluvit na podstatných záležitostech jak v českém politickém prostředí, tak na evropské úrovni.

Až půjdeme v říjnu k volbám, dejme prostor politikům, kteří dokážou vytvářet prostředí, v němž by se mohlo projevit to lepší v nás.

Autor je pomocný biskup pražský a předseda Rady Iustitia et pax.