Cesta do Turecka, rodiště apoštola Pavla a dějiště prvních osmi koncilů, „mostu“ mezi kontinenty, měla podle motta „Jeden Pán, jedna víra, jeden křest“ silně ekumenický ráz. Jejím hlavním tématem byly jednota a dialog mezi křesťany všech vyznání i blízkost malým komunitám, z nichž některé prožívají těžké časy – v Turecku je totiž každý náboženský projev pod drobnohledem, jak připomíná deník La Croix. Uprostřed islámského prostředí zde žije přibližně sto tisíc křesťanů (z 87 milionů obyvatel).

Papeže na letišti v hlavním městě přivítal ve čtvrtek 27. listopadu osobně prezident Recep Tayyip Erdogan i s poctami. V prezidentském paláci v Ankaře papež vyzdvihl roli Turecka jako křižovatky kultur a náboženství. „Obraz mostu přes Dardanely, který byl vybrán jako symbol mé cesty, vyjadřuje zvláštní roli vaší země. Máte důležité místo v současnosti i budoucnosti Středomoří a celého světa – především tím, že dokážete využít a ocenit svou vnitřní rozmanitost,“ řekl k představitelům státu, občanské společnosti a diplomatům. A pokračoval: „Bůh ve svém zjevení ustanovil most mezi nebem a zemí – aby se naše srdce změnila a stala se podobná jeho. Váš obrovský visutý most téměř popírá fyzikální zákony, stejně jako láska. (…) Kéž je Turecko zdrojem stability a sblížení mezi národy ve službě spravedlivého a trvalého míru.“

V Ankaře papež také zavítal za šéfem Diyanetu, tj. prezidentského úřadu pro náboženské záležitosti, a sešel se s hlavním rabínem Turecka.

Tureckou katolickou komunitu pak papež druhý den cesty, v pátek 28. listopadu, v istanbulské katedrále povzbudil, aby se nenechala odradit tím, že je malá: „Když hledíme Božíma očima, zjistíme, že on sám si zvolil cestu malosti.“

Turecko lze podle něj považovat za „Svatou zemi“, protože na jeho území se setkávají dějiny izraelského národa s rodícím se křesťanstvím – prolíná se tu tedy Starý a Nový zákon. V souvislosti s hlavním cílem cesty, dějištěm Nicejského koncilu v roce 325, ovšem papež současně varoval před návratem starověké hereze arianismu, která popírala Kristovo božství: „Děje se to tehdy, když je Ježíš obdivován na výlučně lidské rovině, a třebaže v tom možná nechybí náboženská úcta, není považován za skutečně živého a pravého Boha mezi námi. Jeho vláda nad dějinami je zastíněna a je redukován jen na velkou historickou postavu, moudrého učitele či proroka, který bojoval za spravedlnost.“

Vrcholem cesty byla týž den pouť do Izniku (starověké Niceje). Právě zde byly formulovány základy víry v Krista jako „pravého Boha a pravého člověka“ – učení, jež spojuje všechny křesťanské církve navzdory pozdějším rozdělením ve společném Vyznání víry. Papež, konstantinopolský patriarcha Bartoloměj I. a dvacet dalších patriarchů šli při ekumenické slavnosti v procesí k ruinám baziliky sv. Neofyta, zničené zemětřesením v 8. století.

Při bohoslužbě se na archeologickém nalezišti (odkrytém teprve před několika lety) střídaly katolické a pravoslavné chvalozpěvy za účasti představitelů ekumeny. „Jsme všichni vyzváni, abychom překonali pohanu rozdělení a pěstovali touhu po jednotě, za kterou se modlil a dal svůj život Pán Ježíš. Dnes celé lidstvo, sužované násilím a konflikty, volá po smíření,“ vybídl papež v promluvě. A důrazně odmítl, aby bylo náboženství „využíváno k ospravedlňování války, násilí nebo jakékoli formě fundamentalismu či fanatismu“. Jen pár dní před odletem vydal Lev XIV. apoštolský list In unitate fidei (V jednotě víry), kde nejprve rekapituluje dějiny koncilu, který probíhal v době jedné z největších krizí v dějinách církve prvního tisíciletí, a vyzývá ke zpytování svědomí: „Co pro mě Bůh znamená? Jak svědčím o víře? Neuctívám jiné modly?“

Papež ve stejný den navštívil i domov pro seniory, který v Istanbulu zřizuje kongregace Malých sester chudých. „Pravá křesťanská láska začíná společenstvím, nikoli projektem nebo organizováním služeb: teprve blízkost dává smysl každé následné konkrétní pomoci,“ řekl tamním klientům a zaměstnancům.

2033: Svatý rok Vykoupení

Třetí den, sobota 29. listopadu, začal tichou návštěvou istanbulské Modré mešity z počátku 17. století, kam předtím zavítali i oba jeho předchůdci s cílem potkat se s muslimy. Šlo o striktně kulturní návštěvu bez modlitby a symbolických gest. Za své jméno vděčí mešita – pětkrát větší než Hagia Sofia – více než 21 tisícům majolikových dlaždic, na stěnách a kupoli. V roce 2006 tam Benedikt XVI. uvedl na pravou míru nedorozumění vyvolaná po své promluvě na řezenské univerzitě týkající se islámu.

S představiteli křesťanských komunit se papež sešel ještě soukromě, a to v nově vybudovaném syrsko-pravoslavném kostele sv. Efréma v Istanbulu. Je to první a dosud jediný kostel postavený v Turecku od založení republiky pod vládou Mustafy K. Atatürka roku 1923. Papež na závěr setkání vyzval zdejší křesťany ke společné duchovní cestě k plné jednotě a zmínil přitom úmysl vyhlásit rok 2033 Svatým rokem Vykoupení (resp. Jubileem Vzkříšení) – křesťané by se tak mohli setkat u příležitosti 2 000. výročí Kristova zmrtvýchvstání.

Ve Fanaru, sídle patriarchy Bartoloměje I., poté v předvečer svátku sv. Ondřeje (nejdůležitějšího světce této tradice) papež s Bartolomějem navázali na společnou deklaraci svých předchůdců – papeže Pavla VI. a ekumenického patriarchy Athenagory, kteří právě před 60 lety zrušili vzájemné exkomunikace z roku 1054. Nové prohlášení mj. připomíná, že letos slavili všichni křesťané Velikonoce ve stejný den. Toto sjednocení chápou jako „znamení Boží prozřetelnosti“ a přejí si pokračovat v hledání stálého společného data Velikonoc, starobylého ideálu, který sahá až ke koncilu v Niceji. Významnou část prohlášení tvoří apel na ukončení válek; rázné stanovisko zaznívá vůči těm, kdo zneužívají Boží jméno k ospravedlňování násilí (celý text na str. 7).

Jednota je Boží dar

Vrcholem sobotního programu byla v istanbulské Volkswagen Areně mše svatá pro čtyři tisíce lidí. Katolická církev v zemi představuje čtyři liturgické tradice – latinskou, arménskou, chaldejskou a syrskou. „Jednota, která nás spojuje kolem oltáře, je darem od Boha. Jako taková je silná a neporazitelná, protože je dílem jeho milosti. Zároveň je ale její realizace v čase svěřena našim snahám,“ zdůraznil papež v homilii (více na str. 16).

V neděli dopoledne se pomodlil v katedrále Arménské apoštolské církve, kde poděkoval komunitě za „odvážné svědectví“, a zúčastnil se Božské liturgie v patriarchální katedrále sv. Jiří, na jejíž závěr spolu s konstaninopolským patriarchou Bartolomějem udělil ekumenické požehnání. Poté papež odletěl na tři dny do Libanonu. „Celkově návštěva působila jako výkon provazochodce: neprovokovat, ale ani nebýt úplně neviditelný; projevovat respekt, ale i povzbudit; vést dialog, aniž by byl (politicky) využit,“ zhodnotil tureckou návštěvu francouzský deník La Croix.

Turecko a Libanon jsou země, které navštívili i papežovi předchůdci. František se chtěl do Turecka vrátit právě letos, na výročí koncilu. Jan XXIII., který svolal Druhý vatikánský koncil, zase předtím působil v Turecku jako apoštolský delegát (1934–1944, dodnes si ho tam připomínají jako „tureckého papeže“).