Tichá noc zní i na nejodlehlejších karibských ostrovech

Že vám tato slova nic neříkají? Zkuste si je ale zabroukat na melodii koledy Tichá noc. A ono to sedí! Jedná se o jazyk kuna, kterým hovoří domorodé obyvatelstvo ostrovů u karibského pobřeží Panamy a Kolumbie. A právě zde nás při cestách po Jižní Americe loni zastihly Vánoce – na ostrůvku Playón Chico. Tato autonomní oblast Panamy čítá zhruba 400 malých ostrůvků s palmami, bílým pískem a nedozírnými modrými dálkami. Přes den dosahovaly teploty ke čtyřicítce, oběd jsme zapíjeli šťávou přímo z kokosu. Vůbec to nevypadalo, že by se malý ostrůvek připravoval na oslavu Vánoc. Ale ve skutečnosti to bylo naopak. Všichni nás zvali, že musíme přijít na půlnoční mši a poté s nimi zůstat na oslavách. V jednom ze dvou malinkých obchůdků na ostrově kupovali poslední opozdilci dárečky. Skupiny holčiček nacvičovaly různá taneční a pěvecká vystoupení – proč, to jsme zjistili až na půlnoční.

NA PŮLNOČNÍ

Na samém konci ostrova stála větší budova s červenými pálenými taškami – katolický kostel. Uvnitř bylo několik jednoduchých dřevěných lavic a malý oltář. Kněz byl naboso, přes albu si oblékl nádherně zdobenou štolu s barevnými indiánskými motivy. Mše začala písní o Marii, kterou jeden z místních Kunů doprovázel na kytaru. Všude visely balonky. Některé se zakutálely až pod malinký umělý smrček a další byly rozeseté kolem nejskromnějších jesliček, jaké jsem kdy v kostele viděla. První čtení s největší soustředěností předčítal mladík v tričku, kraťasech a žabkách na nohou. Kněz seděl opřený v plastové židličce za oltářem a pozorně naslouchal, zda chlapec čte správně. To jsme ostatně mohli všichni, před začátkem mše totiž všem rozdali vytištěné všechny texty, včetně písní. Během kázání do kostela vlétl malý netopýr, a tak malí kluci přestali kněze poslouchat a kuli pikle, jak ho chytit. Pořád se zpívalo. Sice falešně, ale to nic neubíralo na nadšení a exotické vánoční atmosféře. Mše skončila. Vzadu, ještě uvnitř kostelíka, měly ženy připravené dvě umělohmotné vaničky s ochucenou rýží a nádoby s nějakou šťávou. Jako hosté a jediní cizinci na ostrově jsme dostali také ochutnat. Po jídle mladá děvčata odnesla oltář (z pod bílého ubrusu s několika výšivkami se vynořil skrovný dřevěný stolek), zapnula přehrávač a začalo vystoupení. Na vánoční písničky předváděly odpoledne nacvičené taneční choreografie. Bylo to moc milé a veselé. Asi po půlhodině kněz farníky poslal domů rozbalovat dárky – ty se tu totiž rozbalují až ráno 25. prosince. To ale většina zvědavých dětí nevydrží, a tak se všichni rozprchli domů otevírat dárky: dostávají ponejvíce malé hračky, které sem obchodníci dovezou na lodích, ale také sladkosti a oblečení. Pro nás byla největším dárkem možnost zazpívat si na odlehlém ostrově tisíce kilometrů od domova společně s domorodým etnikem koledu Tichá noc. Dárek jsme si rozbalili přímo z tyrkysového papíru zvaný Karibik, mašličku tvořil měsíc a naležato položený Orion. Nezapomenutelné Vánoce.