Opravdu je pozoruhodné, že jeden malý národ jménem Izrael našel cestu k víře v jediného Boha. Neboť byl obklopen velkými říšemi, které ho ve své pohanské rozpínavosti neustále ohrožovaly. Na rozdíl od nich Izraelité důvěřovali vedení a ochraně Hospodina a tato víra jim pomáhala přežít, i když byli několikrát vyhnáni ze svých domovů a nuceni sloužit jako otroci. Vlastní rozdíl mezi vírou Izraele a náboženstvími okolních národů nespočíval v počtu uctívaných bohů – jeden Bůh proti deseti, dvaceti nebo třiceti bůžkům pohanů, ale byl hlubší: mnoho pohanských bohů bylo vytvořeno člověkem, který je uctíval, i když šlo o bezmocné výtvory lidské fantazie, které nemohly nijak ovlivnit chod věcí. Vždyť i dnes uctívají mnozí své bůžky v podobě moci, peněz, nadvlády nad druhými, zneužití sexuality apod. Izrael vlivem proroků postupně poznával, že Hospodin není součástí tohoto světa, neboť je pravým Tvůrcem, z jehož rukou vyšel vesmír a vše, co v něm existuje. Jako křesťané sdílíme tuto víru v jediného Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova, který vyvedl svůj lid z Egypta a chránil jej při jeho putování pouští, takže ho Izrael pojmenoval krásným jménem „Otec“.
Vydání: 2016/21 Plná katedrála uctila Karla IV., 20.5.2016, Autor: P. MILOSLAV FIALA OPraem
Tuto základní zkušenost blízkosti, lásky a ochrany, kterou Izraelité měli s Hospodinem, dovršil a naplnil ještě v daleko větší míře Ježíš Kristus. Jeho učedníci šířili radostnou zvěst, že tento Ježíš je přislíbeným Božím Slovem, a kdo vidí jeho, vidí Otce, který je skrze něho ve světě přítomen. O Letnicích k tomu přistoupila další, hluboká zkušenost: Ježíš jim poslal svého Ducha, který do nich vstoupil, aby je ujistil o stálé Boží přítomnosti, hlubší než když předtím svého Pána po tři roky doprovázeli a mohli ho vidět a naslouchat mu. Takže i my spolu s celou církví věříme v ustavičnou Ježíšovu přítomnost skrze Ducha Svatého a vidíme v tom jedinečný důkaz neustávající Boží lásky ke všem lidem bez rozdílu. V té souvislosti nás může napadnout, proč mnozí současníci tuto pravdu o trojjediném Bohu odmítají nebo ji špatně chápou. Může to souviset s jejich nesprávným pojímáním pojmu „společenství“. Neviditelný Bůh sestoupil v podobě Syna na svět a ten po návratu k Otci posílá Ducha, který se projevuje jako základní, ustavující a spojující síla v každém opravdovém společenství, ať jde o rodinu, farnost nebo skupinu, která se setkává v tomto Duchu; je přítomen v každém shromáždění věřících, které se mu otvírá, jak o tom ostatně svědčí celé Písmo. Vhodně to vyjádřil biskup Atanáš: Všechno, co Duch jednotlivě rozděluje, je Otcovým darem skrze Slovo; neboť vše, co patří Otci, je zároveň Synovo. A tedy také to, co v Duchu dává Syn, je vlastním darem Otcovým. A podobně: jestliže v nás přebývá Duch, přebývá v nás rovněž Slovo, od kterého jsme Ducha přijali, a ve Slově také Otec. A tak se v nás naplňuje, co bylo řečeno: „Půjdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (Jan 14,23).
