Vydání: 2022/30 Kam kráčí dominikánky?, 19.7.2022

„Pane, nauč nás modlit se!“ Jak rádi bychom uměli mluvit s druhými lidmi, natož pak s Bohem! Nejde nám to, chybí nám to, následky nedorozumění si neseme často i po dlouhou dobu. Mít tak za učitele samého Božího Syna, u něhož vidíme, jak ho vztah s Otcem posiluje a jak se to u něho projevuje vyrovnaností, odvahou, zázraky…! Jak to ale je s modlitbou Otčenáš – naučila Ježíšova odpověď učedníky modlit se, nebo pro ně spíše znamenala další výzvu k zamyšlení a „přežvykování“ jejího obsahu?
Modlitba coby rozhovor s Bohem se v mnohém podobá komunikaci s druhými lidmi. Máme-li někoho rádi, často u něho v duchu přebýváme. Snažíme se, aby se měl dobře a nic podstatného mu nechybělo. V rozhovoru lépe poznáváme jeho přání a cíle. Ve vztahu k Pánu Bohu je to trochu složitější – co lze dát Bohu, když je šťastný a může mít vše, co chce? A přece – o jedné oblasti rozhodujeme jen my, můžeme ji Bohu dát, anebo odepřít. Tou oblastí jsme my sami.
V modlitbě Otčenáš odevzdáváme Bohu sami sebe. Vyjadřujeme přání, aby u nás vládly poměry jeho království. Snažíme se znovu si uvědomit, že Otci vděčíme za všechny dary a že pro jejich nejlepší využití je nám příkladem jeho Syn – tím, jak prožil a jakému cíli zasvětil svůj život. Modlitba Otčenáš není prosbou o vyslyšení vlastních proseb, ale zaposloucháním se do hlasu Otce a vyjádřením ochoty stále více se jím nechat proměňovat k větší podobnosti s Kristem. Může z ní vyplývat celé množství dalších proseb, např.: Jak bych mohl vzdát větší čest Božímu jménu a čím ji teď spíše pošlapávám? Jakým krokem odpuštění bych mohl napomoci tomu, aby se kolem mě více dařilo Božímu království? Jakým neodpuštěním mu nejvíce bráním a kde se navzdory varováním hrnu do dalších pokušení?
Určitý příklad toho, jak konkretizovat modlitbu Otčenáš do vlastních životních okolností, nám ukazuje dnešní první čtení. Abrahám nežije v Sodomě ani v Gomoře, ale jejich osud mu není lhostejný. Přimlouvá se, protože mu přijde nespravedlivé, že by měl trpět spravedlivý společně s nespravedlivým. Svou modlitbou sice nakonec nedosahuje svého vnějšího cíle, města nezachrání, ale zjišťuje něco, co je pro jeho osobní život ještě důležitější – Bůh není svévolný ani mstivý, nezapomíná na žádné dobro a je s ohledem na ně ochoten měnit svůj plán. Pro takového Boha se lze nadchnout, lze si přát, aby jeho království zavládlo mezi námi již teď!
Modlitbou Páně nabízíme Otci, aby v nás a kolem nás jednal. Zaměřujeme se na něho, abychom si více uvědomili, že mu jsme podobní. Všichni můžeme vyznat se sv. Augustinem: „Stvořil jsi nás pro sebe, Bože, a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě“ – dokud kolem něho nezavládne tvé království. Čím k tomu můžeme přispět dnes?