Vydání: 2019/13 Biskupové reagují na zneužívání, 26.3.2019

Jak víme, novozákonní podobenství jsou příběhy z úst Pána Ježíše, které mají posluchače vtáhnout do svého děje tak, aby nejprve odtušili, co je v očích Božích správné a co ne, a teprve potom se v některé z postav sami našli. Farizeové a učitelé Zákona reptající, že Ježíš přijímá celníky a hříšníky a jí s nimi, se tak měli nalézt ve starším synu. Hříšníci kolem Ježíše zase v synu mladším. Všichni pak měli spatřit v dobrém otci z podobenství Krista, který je jako jeho Otec, Bůh.
Podobně máme naslouchat podobenství i my.
Farizeům a zákoníkům podobní, ve svých očích vzorní, kteří se nepřejícně pohoršují, že i největší hříšníci se mohou obrátit a smí přijít k Ježíšovi, se mají najít ve starším synovi a uvědomit si, jak málo je jim vlastní následování Krista radostí a jak málo vnímají Boží dobrotu. To není příjemné zjištění. Hříšníci, jimiž jsme všichni, se zase mají najít v mladším synovi: jak i náš hřích, naše odvrácení se od Boha či dokonce odchod od něj nás nikdy skutečným štěstím nenaplní, jak je sklíčenost po spáchaném hříchu zdravá a užitečná (dá pocítit, že hříchem jsme se ocitli „v cizí zemi“), jak je důležité nepřekročit aspoň nějaké hranice (mladší syn žil sice rozmařile, ale krádeže – ani slupek pro vepře – se nedopustil), jak vše má vyústit v pokorné a radostné navrácení se k Bohu, který i náš návrat toužebně vyhlíží, i když jsme ještě „daleko“. Ale ani toto najití se není vždy pohodlné, zejména pokud nehledíme jen na konec příběhu, ale na podobenství celé. Ztotožnění se s mladším synem a úžas nad Boží dobrotou v postavě čekajícího otce jsou sice důležité, ale ještě nestačí. Je potřeba také udělat to, co udělal on: jít do sebe, s pokorou a lítostí se k Bohu navrátit a požádat o přijetí zpět, o odpuštění. A to je právě to, co ne vždy chceme a umíme. Leckdy si totiž svůj hřích sice přiznáme a svou slabost uznáme, ale tím to také končí. Možná ještě se sebeuspokojením, že my (marnotratní) jsme na rozdíl od těch druhých (pokryteckých starších synů) aspoň upřímní, a proto vlastně nemusíme nic měnit (když je Bůh tak milosrdný).
Ať už je tomu s námi tak či onak, je celé dnešní podobenství krásnou pozvánkou k obrácení, k návratu k Bohu, který nás svou dobrotou vábí, čeká na nás a chce nás znovu přivítat „doma“. A klidně si můžeme jednotlivé kroky marnotratného syna – hřích, lítost, rozhodnutí k návratu, vyznání, odpuštění – představit jako obraz cesty ke svátosti smíření. Ostatně i k ní nás vybízí i čtení druhé: „Kristovým jménem vyzýváme: smiřte se s Bohem.“