Dnešní evangelijní úryvek patří bezpochyby k těm snad nejnepochopitelnějším v celém Novém zákoně: Co to je za podivnou pochvalu nepoctivého správce, navíc z úst samotného Krista, když jeho poslední lest s odepisováním na dlužních úpisech se zdá být ještě větší než všechny předchozí?
Vydání: 2019/38 Světec, který spojuje národy, 17.9.2019
Jelikož něco takového si opravdu žádá výklad, a ten se v souvislosti s dnešním textem také podává, většina z nás ten nejběžnější také zná: Ježíšova pochvala se samozřejmě netýká podvodů a šizení, ale pouze správcovy prozíravosti, toho, že dokázal vymyslet východisko z nezáviděníhodné situace. Ponaučení pak spočívá v tom, že aspoň tak, jako umíme mnohdy jednat vynalézavě k záchraně pozemského života a jeho kvalit, bychom se měli snažit zachránit sebe i druhé, když hrozí nějaká škoda na duši, když hrozí upadnutí a zabřednutí do hříchu, ztráta našeho přátelství s Bohem.
Takový výklad je určitě možný a i správný, ostatně vychází ze samotného evangelia. Přesto nemusí být jediný. V Palestině doby Ježíšovy byl totiž všeobecně rozšířený a tolerovaný zvyk, že správci majetku si přivydělávali tím, že do dlužních úpisů psali víc, než si věřitelé u jejich pánů ve skutečnosti půjčili. Rozdíl pak představoval jejich vlastní „příjem“ (někdy vpravdě lichvářský), onen „nespravedlivý mamon“. Důvodem zbavení správcovství našeho nespravedlivého správce pak právě mohla být skutečnost, že už to se svým „přivýdělkem“ natolik přeháněl, že si lidé na něj začali stěžovat. Jeho prozíravost by pak spočívala v tom, že si svou hamižnost uvědomil a svého lichvářského výdělku se zřekl.
Tím může výklad nejasného podobenství dostat nový rozměr: Jestliže už ztráta pozemských jistot vedla nepoctivého správce k obrácení a ke snaze napravit, co způsobil, o co víc by „syny světla“ měla k obrácení a k nápravě vést hrozba ztráty hodnot věčných.
Ještě víc než o chválu pragmatičnosti jde tedy o výzvu k obrácení. Zvlášť pak – i ve světle prvního čtení – bychom ji měli slyšet jako výzvu k obrácení, k odvrácení se od hříchů nespravedlnosti a nepoctivosti. Jestliže je či bylo naší mentalitou „i nejhorší obilí prodáme“, jestliže jsme někomu umenšili míru, zvýšili neúměrně cenu, užili podvodných vah či zneužili tíseň chudáka, jsme voláni k obrácení. K němu ale nedílně patří snaha o náhradu způsobené škody. Jinak opravdu nemůžeme slavit Hospodinovy svátky a velmi riskujeme, že na posledním soudu z Kristových úst uslyšíme „pryč ode mne, neznám vás“… A jestliže je to leckdy hrozba ztráty pozemských hodnot, která nás vede k odvrácení se od té či oné nepoctivosti, o co více hrozba ztráty duše a s ní života věčného.
