Vydání: 2020/27-28 Získávat láskou Kristu národ celý, 30.6.2020

Liturgie Božího slova pro 15. neděli v mezidobí zahrnuje dva výrazné momenty: prvním je známé podobenství o rozsévači z Matoušova evangelia (Mt 13,1-23). Tím druhým – možná snadněji přehlédnutelným, zato neméně důležitým – je Pavlova zmínka o „prvních darech Ducha“: dostává se jich těm, kteří ještě dosud trpí a sténají, a přitom už očekávají vykoupení vlastního těla a nakonec své, můžeme říci definitivní, přijetí za Boží syny (Řím 8,23). Podívejme se na obojí v perspektivě darů, jež dostáváme od Boha, ale jejichž přijetí a zúrodnění závisí na nás.
Rozsévač, o kterém hovoří Ježíš, rozsévá hojně semeno Božího slova. Ne v každé půdě toto semeno ovšem zakoření a začne růst. Dopadne-li na okraj cesty, sebere je ten Zlý. Dopadne-li na skalnatou půdu, nemůže pořádně zakořenit. Dopadne-li do trní, udusí je světské záležitosti a záliby. Jen když dopadne do úrodné půdy, může být pochopeno a nést užitek. Je zajímavé, jaký důraz klade Ježíš na pochopení Božího slova proto, aby mohlo přinést plody. I z dalších Ježíšových slov, když opakuje Izaiášovo proroctví („očima nevidí, ušima neslyší, srdcem nechápou a neobrátí se, a já je neuzdravím“), se zdá, že se nám může snadno stát – a možná nejen naší vinou – že nás Boží slovo mine, nezasáhne, nedopadne do té správné půdy.
Pán Ježíš nám však ukazuje, že nežijeme ve fatalismu, kde by se jeden rodil jako kámen, druhý jako trní, třetí jako stoka u cesty, a že jen pár „vyvolených“ by bylo dobrou půdou, když cituje totéž Izaiášovo proroctví: „Otupělo totiž srdce tohoto lidu.“ Neotupíme-li své srdce my sami, jistě se můžeme stát úrodnou půdou. Naopak otupíme-li je, budeme všichni neúrodnou skálou nebo trním, kam bude marně zaséváno Boží slovo.
Spíše než o předurčenost typu: „jsi buď křoví, stoka, nebo, narodil-li ses v dobré rodině, černozem, či hnědozem,“ jde o postupný proces zúrodňování, kterým se necháme, nebo nenecháme vést.
Často se říká o lidech nedotčených vírou, že jsou „půda neoraná“, a tak tedy: příležitost k zasévání. Spolu s Božím slovem, jímž je nakonec sám Boží Syn, je do našich srdcí sesílán Duch Svatý. Vstupuje do nich tajemně jednak on sám a jednak svými dary, které v nás působí. Svoboda Božích dětí, kterou mají ti, kdo se znovu narodili z Ducha, není získána ve své plnosti jen tím, že se necháme pokřtít – je to cesta postupného očišťování, proměňování a zúrodňování lidského srdce. Máme sice už první dary Ducha, ale zároveň ještě mnoho úzkostí a trápení s otázkou, jak to s námi nakonec dopadne. Máme však už první dary Ducha: první plody Božího slova, které dopadlo do půdy možná ještě ne zcela úrodné. Tato půda se ale již ukázala jako ta, kterou lze kultivovat.