Vydání: 2023/9 Rok pomoci Ukrajině. A co dál?, 28.2.2023

Už jsme někdy vědomě dopustili, aby trpěl někdo, koho máme rádi? Zní to hrozně, ale děláme to: přiděláváme druhým práci, posíláme je k zubaři, povzbuzujeme je, aby skládali zkoušky apod. Dopouštíme to, když jim to z našeho pohledu pomáhá k lepšímu či naplněnějšímu životu. Jak je to ale u Boha Otce, který dopustí smrt Syna?
Láska přeje druhému štěstí a naplnění, jen opičí láska by se však snažila ho obojím „zahrnout“ zvenku. Druhý člověk je tu totiž také k tomu, aby miloval, čili aby se do lásky aktivně zapojil a nebyl jen jejím pasivním příjemcem. U Božího Syna to platí ještě výrazněji – stává se člověkem a projde dobrovolně a z lásky utrpením ke zmrtvýchvstání. Otec ho před utrpením neochrání, protože se na utrpení oba dívají stejně, pro oba je v lidské kůži i projevem lásky.
Ne vždy je to ovšem bez dalšího zjevné. Pán Ježíš to ví a apoštoly připravuje na to, co přijde: zažijí jeho popravu. Ví, co všechno je pak bude napadat. I proto je dnes bere s sebou na vysokou horu, kde před nimi Otec vyznává bezpodmínečnou lásku k Synovi. Petr, Jakub a Jan vnímají celým tělem přesažné tajemství Boží lásky, a to v míře, kterou ještě dlouho nebudou schopni ani odít do slov. Budou se k ní moci vracet, až se o ně při pohledu na Kristovu křížovou cestu bude pokoušet hněv na Otce, který Syna nezachrání z utrpení.
Událost na hoře se ovšem netýká jen Otce, Syna, Mojžíše a Eliáše. Apoštolové jsou její součástí, Otec mluví přímo k nim. Jde o návštěvu u Boha doma, nečekanou, ale ohromně naplňující. Petr svými slovy o stanech naznačuje, že by na hoře nejraději zůstal. Navzdory bázni před Božím majestátem všichni tři vnímají, že je tam Bůh chce a že je jim u něho dobře. Mohou takto zakusit přizvání do Boží lásky, které Bůh vyjádřil tím, že nás stvořil, a které po prvotním hříchu znovu vyslovil obětí Syna.
Do postní doby patří nejen dobré skutky, sebezápory a modlitby navíc, ale hlavně putování za Bohem. Těsně před dnešním úryvkem zachycuje Matoušovo evangelium Pána Ježíše, jak učedníky vyzývá, aby nesli svůj kříž a následovali ho – pohybovali se za ním. Bůh v dnešních čteních zve dvakrát na pouť – Abrama vyvádí z Cháranu na cestu, na níž mu pomůže dozrát v Abraháma, praotce víry; s apoštoly stoupá na horu, aby zažili, jak v Bohu fungují vztahy mezi božskými osobami. Na takovouto pouť zve i nás – k sobě a do vztahů, které v sobě jako Trojice prožívá. Když vystoupíme s Ježíšem na horu a vžijeme se do situace, kterou tam s ním zažili apoštolové, stane se nám to světlem a silou pro naše kříže. Stejně jako apoštolové i my zakusíme, že je nám s takovým Bohem paradoxně dobře.