Vydání: 2019/48 Papežovo poselství z Hirošimy, 26.11.2019

Dobře volíme, když si pro odpovědi na dané otázky otevřeme Písmo sv., a to hned knihu proroka Izaiáše, literaturu tak typickou pro adventní dobu. První čtení letošní 1. adventní neděle je právě z této knihy. Dozvíme se něco možná pro někoho až převratného: Hospodin, Bůh to je, od koho se máme naučit chodit po jeho stezkách. Kolik marných cest a zbytečně vysilujících dramatických etap máme za sebou jen proto, že jsme si chtěli chodit jen podle svého, jen svými cestami s přáním, někdy až povelem, aby nás na nich Bůh chránil! Často tak svéhlavá a urputná síla našeho ega nás stejně dovede k limitům, u kterých narazíme a padneme. Pokyn proroka Izaiáše učit se Hospodinovým cestám a chodit po nich, to není a nikdy nemůže být zbožný diktát. To je moudrá rada, biblické pravidlo. A když tentýž prorok ještě dodává, že jednou lidé „zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože, že nezdvihne již meč národ proti národu“, je to i výsledek sice namáhavých, ale doslova užitečných cest Božích, po kterých se dá chodit, neboť se na nich „neučí válce“, nýbrž pokoji.
Při naší druhé zastávce u 2. čtení téže adventní neděle nás sv. Pavel překvapí několika málo slovy: „vám“, „nám“ a „oblečte se“. Jeho list Římanům oprávněně můžeme chápat jako list poslaný nejen tehdejším obyvatelům Říma, ale i obyvatelům měst a obcí Čech, Moravy a Slezska. Jim všem je určena Pavlova připomínka, že „vám nastala hodina, kdy je třeba se probrat ze spánku“. Potom je tu i logický důsledek jeho šťastného upozornění, že „nyní je nám spása blíže než tehdy, kdy jsme uvěřili“. Konečně sám svatý Pavel dobře věděl, že s oním převlékáním v náboženském smyslu slova si nikdo nemůže vystačit jen s povrchní úpravou svého zevnějšku: kabát za kabát. Pokud kdokoliv z nás v upřímnosti své víry odloží s konečnou platností skutky temnoty, svléká ze sebe nejen svrchní šat, byť by byl sebekrásnější a sebehonosnější. Obléká se v Krista, stává se novým člověkem, prochází hlubokou proměnou.
Ježíšova vzpomínka na potopu a Noemovu archu, jak ji zachycuje o 1. adventní neděli Matoušovo evangelium, je ujištěním, že Bůh neničí své dílo ohněm ani potopou, ale očišťuje svět od špíny hříchů a všech kalů zla. Hřích a zlo mají být odplaveny a v ohni spáleny. Noemova archa je místem bezpečí a zajištění bohatosti tvorstva. V jeho době budila posměch a pohrdání, jako se vlastně vždycky dostavuje totéž v životě těch, kdo čekají na svého Pána a chtějí mu zůstat věrní, ať je to druhým vhod, či nevhod.