Vydání: 2019/43 Církev se modlila za misie, 22.10.2019

Podobenství o farizeovi a celníkovi, které Pán Ježíš – stejně jako za doby svého veřejného působení – i dnes říká zvlášť „lidem, kteří si na sobě zakládají“, patří k těm úplně nejdůležitějším. Už třeba proto, že oba jeho aktéři – spravedlivý farizej i hříšný celník – vlastně říkají pravdu. Vždyť nijak není zpochybněn obsah farizeova vyznání, že by lhal ve výčtu svých dobrých vlastností. Stejně jako není nijak relativizována hříšnost celníka, skutečného odpadlíka, kolaboranta a nejspíš i zloděje. Přesto celník odchází z chrámu ospravedlněn, farizej nikoli. Jak je to možné?
Odpověď se zdá být velmi jednoduchá: celník byl pokorný, zatímco farizej pyšný. To je samozřejmě pravda, ale možná stojí za to se zamyslet, o co vlastně ve skutečné pokoře má jít, protože, jak ukazuje podobenství, subjektivní pravdivost nestačí. Určitým vodítkem může být rozdílnost modlitby obou: farizej stojí někde vpředu a od Boha vlastně nic nežádá, jen s vděčností podává výčet svých ctností, vynikajících zvlášť ve srovnání s hříšným celníkem. Ten se narozdíl od něj někde vzadu bije v prsa a se skloněnou hlavou pokorně prosí o smilování. A to je právě ono. Farizej byl možná už tak nadšen svou spravedlností, že vlastně ani nepotřeboval Boha, stačil si sám. Celník si pro svou hříšnost moc dobře uvědomoval potřebu Božího milosrdenství a pokorně o ně žádal, věděl, že sám se sebou nic nezmůže. Jenže Boží slitování ve skutečnosti potřeboval i ten farizej. Před Bohem jsme všichni hříšníky a ani ta sebevětší lidská svatost (která je navíc dílem Boží milosti v nás) by nikdy nemohla stačit, abychom byli uznáni za hodné Boha a nebe. To je a zůstane vždy darem Božího slitování. Proto celník odešel ospravedlněn Boží dobrotou, farizej nikoli, neboť o ni nežádal.
Tím nechce být řečeno, že hřích (celníka) je lepší než spravedlnost (farizeje), to bychom převrátili celé evangelium. Podobenství spíše upozorňuje na jedno z největších nebezpečí, které se stalo kamenem úrazu farizeům a které stále ohrožuje lidi relativně slušné, spravedlivé, přiměřeně zbožné a snad i dobré, a hlavně všechny, kdo to o sobě vědí, a na sobě si proto zakládají. Ti, ať už se jejich spravedlnost týká čehokoli a je jakéhokoli ražení, jsou ve velkém nebezpečí, že se přestanou před Bohem pokorně sklánět, že ho vlastně pro svou spásu přestanou potřebovat, protože si začnou stačit sami, sami sobě se stanou bohy, i když si to nepřiznají. Jedním z neklamných znamení, že tomu tak začíná být, je to, začneme-li sami sebe považovat za lepší, zralejší či pravější křesťany a druhými, těmi horšími, začneme pohrdat.