Vydání: 2017/28 Zpráva z Velehradu: noví biskupové, 11.7.2017, Autor: Stanislav Přibyl

Boží slovo je úplně jiné. Ono samo je činem. Stačí se podívat na stvoření. Bůh stvořil svět z ničeho a jen svým slovem, jak říká Písmo: „Jeho slovem vznikla nebesa, dechem jeho úst všechen jejich zástup. On totiž řekl – a stalo se, on poručil – a vše povstalo.“ (Žl 33,6.9) V nedělním prvním čtení slyšíme od samotného Hospodina zprávu o tom, jak slovo působí v lidské duši: „nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná, a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal.“ (Iz 55,11)
Boží slovo je také prostředkem Zjevení. Jaký Bůh je, víme z toho, jak on sám o sobě mluví: ústy proroků, v dějinách spásy prostřednictvím vyprávěných událostí, ale „naposledy k nám promluvil skrze svého Syna“. (Žid 1,1) Druhá božská osoba je Slovem, protože je vyslovena Otcem a je zprávou o Bohu a poselstvím spásy.
Boží slovo má – jako každý jazyk – svou slovní zásobu. Ta je nesmírně bohatá a schopná vyjádřit i to, co je lidským jazykem nevyjádřitelné: „Je ostřejší než každý dvojsečný meč: proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími myšlenkami a hnutími.“ (Žid 4,12)
Neméně zajímavá je Boží gramatika. Vypomohu si zde myšlenkou zesnulého kardinála Joachima Meisnera, který říkával, že první osoba v našich jazykových soustavách popisuje sebe sama – já, druhá toho druhého – ty, a třetí mluví o někom vzdáleném – on. U Boha je tomu právě naopak. První osobou je – on, někdo, kdo je vzdálený, ale má být blízko. Druhou osobou jsi ty – už jsi blíže, ale ještě ti něco chybí. A třetí osobou je Boží já. Vidíme to u Krista, který se vydává, který nepřišel proto, aby se mu sloužilo, ale aby sloužil (Mk 10,45), nepřišel, aby jako pastýř hýčkal stádo svých věrných, ale vydává se za ztracenou ovcí (Lk 15,5-7). Prvním svatým je lotr, který má slíbený ráj ještě v den své smrti (Lk 23,43).
A nakonec je tu Boží slovo jako nesmírná hodnota, daná nám nikoli jako hotová záležitost, jako „houska na krámě“, ale jako semínko, které v nás musí vzklíčit a růst, o které musí být pečováno. Není třeba mít obavu o nedostatek setby, Bůh nám rozdává v hojnosti. Počítá dokonce s tím, že ne všechno se ujme, ale je ho dost na to, aby „Hospodinovo vykoupení bylo hojné“ (Žl 130,7) a číše přetékala (Žl 23,5). Je však třeba se ptát sebe samého, jaká je moje kapacita Boží slovo přijmout – i s jeho účinností, nekompromisností, krásou a obrácenou gramatickou logikou? Nevadí tolik, že setba upadne i někam jinam, důležité však je, aby v našem srdci bylo dostatek místa na vzklíčení setby pro užitek – nejlépe ten stonásobný.